Proč zrovna na hranici?

Kamarád mi vyprávěl o rozhovoru, který kdysi dávno vedl se synkem. Ten tenkrát přišel ze školy s tím, že probírali mistra Jana Husa a on tomu tak úplně nerozumí.

Kamarád tedy začal vyprávět ten známý příběh o cti a odvaze a o muži, který neodvolal, jenomže kluk ho rychle přerušil: „To jo, to všechno chápu, ale prý ho upálili na hranici!“

„No to je pravda. To se tehdy běžně dělalo, když někoho odsoudili za čarodějnictví, nebo za kacířství tak ho upálili a to se dělalo na hranici.“

„A proč proboha zrovna na hranici?“ nechápal synek.

A tady zase trochu nechápal tatínek: „No a co je na tom divného?“

„To ho jako odsoudili normálně u soudu ve městě… a potom ho naložili a trmáceli se s ním až na hranici, aby ho tam upálili? Proč to neudělali někde za městem?“

Táta se začal usmívat, protože mu pomalu docházelo to, co asi i Vám: současné městské dítě má více zkušeností s vycestováním mimo shengenský prostor, než se stavěním slavnostního táboráku a tak není divu, že si ze dvou významů slova „hranice“ vybere ten nesprávný.

Ovšem dříve, než mohlo dojít k vysvětlení, bystrý klučina to vyřešil sám: „Ono to vlastně není tak divný. Kdo by chtěl mít za barákem uškvařenýho čaroděje, že jo? Tak ho museli odvézt upálit co nejdál. Takže na hranici, protože kdyby ho dovezli za hranici, to by zase protestovali sousedi!“

Tady bych trochu sáhl do svědomí středověké inkvizice. Máme tolik slavnostních ohňů, to si museli vybrat zrovna hranici? Nemohli v zájmu budoucího vyučování dějepisu použít třeba pagodu? Za prvé je estetičtější a za druhé by se zamezilo takovémuto trapnému nedorozumění!