Přísloví

Když jsem chodil do sedmé třídy, tak pro nás na lyžáku jeden večer připravila paní učitelka „Pohár tety Kateřiny“.

Tenkrát ještě nikdo z nás Saturnina nečetl a jeho filmové zpracování bylo v nedohlednu, takže jsme nevěděli, co od toho očekávat. Byli jsme rozlosováni do klasického tenisového pavouka, dva soupeři si sedli proti sobě, paní učitelka vytáhla z klobouku přísloví, přečetla jeho první polovinu a kdo dříve vykřikl správné dokončení, ten přísloví získal… Soupeřili jsme na dvě vítězná, finále bylo na tři. Šlo nejenom o znalosti, ale i o štěstí a to jsem měl – ve finále jsem prohrával 0:1, když bylo z klobouku vytaženo: „dlouhé vlasy….“ A já rychle dodal: „krátký rozum“. Mojí půvabnou soupeřku s vlasy do půli zad to dost rozhodilo – sice se pokoušela  vyrovnání bagatelizovat slovy: „Já mám dlouhý vlasy, takže ty bys mohl mít ten krátký rozum“, ale bylo vidět, že jí někde v hlavě šrotuje, co by na tom přísloví mohlo být … No nebylo na tom pravdivého nic – ona se dostala do finále, takže rozumu měla až až! Ale palmu vítězství jsem si tenkrát odnesl já.. :-)

Za pár let jsem si na tuhle příhodu vzpomněl, když jsem v tehdejším humoristickém časopise „Dikobraz“ četl jednu povídku. Autor tam zkoušel, nakolik jsou přísloví pravdivá a nakolik „kecají“.. Neprozřetelně začal příslovím „Kdo chce psa bít, hůl si najde“ – to se ukázalo pravdivým, protože když už si vypůjčil psa a chtěl ho bít, tak opravdu našel v parku o lavičku opřenou hůl, kterou tam zapomněl zřejmě nějaký roztržitý důchodce. Následovalo původně neplánované zkoumání přísloví „Pes, který štěká, nekouše“. To selhalo na celé čáře – půjčený pes prokázal kvalitní hlasivky i ostré zuby. Podobně špatně dopadlo i přísloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Po té, co hrdina povídky zařval do lesa „Diga dou diga dou diga diga dou“, z lesa se ozvalo: „Co tady řveš, ty idiote?“.

Mám dojem, že i do posledního vydání Murphyho zákonů se dostala tedy podstatně pravdivější verze tohoto přísloví: „Jak se do lesa volá, tak ti dá hajnej pár facek“

Na průmce jsme s oblibou prznili hlavně naše nejznámější přísloví. Varianta „Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám“ je vcelku známá – dostala se i do názvu knížky, kterou kdysi v devadesátých letech vydal starší archivář druhé kategorie Bezi junior – jinak též moderátor Country radia. V oblibě jsme měli i dadaističtější verzi: „Kdo jinému jámu bagr, sám do ní nosorožec“.

Ovšem jak tohle přísloví správně uchopit, to nám vysvětlil až spolužák z céčka. Jmenoval se Honza, my mu říkali Jouza a byl to přesně ten typ chlapa, který moc nemluví, ale když už něco řekne, tak je to perla. Na chmelu ve čtvrťáku po nějakém třetím pivu ukončil naší debatu na výše uvedené téma slovy: „Kdo jinému jámu kopá… je hrobník!“

To nás vyprovokovalo ke snaze vymyslet, nějaké nové a samozřejmě nezpochybnitelné přísloví. Už si nepamatuji, jaké návrhy zazněly, ale přesně si vybavuji s čím Jouza zabodoval tentokrát: „Je věc hrozně těžká, zabít prdelí ježka…“ A když dozněl hurónský smích dorazil nás slovy: „Co se řehtáte, dyť si to zkuste!“

Nikdo to tenkrát nezkusil. Možná jenom proto, že už byla noc a tou dobou ježci spěj, ale hlavně proto, že jsme už tak nějak tušili, že Jouzova přísloví mají něco do sebe… :-)