Pospěš si, prcku!

Není to tak dávno, co mě dcerka přivítala při návratu z práce slovy: „Ty jsi velký ucho!“.

Pominu-li skutečnost, že moje překvapená reakce („Cože?“) byla skutečně hodna velkého ucha, nota bene trochu nahluchlého, nedokázal jsem z ní dostat, kde tohle spojení vlastně slyšela.

Za pár dní mě pro změnu vítala nadšeným: „Pospěš si, pecku!“ (Pro bezdětné: mělo to být „prcku“, ale ještě neumí „R“…) Zbytek rodiny mi s pokrčením ramen vysvětlil, že tuhle hlášku má od včelky Máji. Prý zrovna  dávali díl, jak za veskrze kladným hrdinou tohoto seriálu, lučním koníkem Hopem, přijede jeho nezvedený bratr Hap. Nejenom že ten lump zauzloval mravencům tykadla a svému bratrovi ukradl klobouk, ještě pronesl tuhle větu, kterou si naše malá samozřejmě neomylně zapamatovala.

Nejsem z těch rodičů, kteří by si úctu k šedinám (nebo v tomto případě spíše ke 175cm do výšky) vynucovali nějakými hromy a blesky. Naopak celý zbytek odpoledne jsme si uzlovali tykadla, kradli klobouky a oslovovali se Hape, Hope, potažmo Vilíku - moje chvíle přišla až druhý den ráno.

Oblékání do školky, to bývá akce, při níž asi nejenom moje ratolest vypadá jako hodně zpomalený film (kolikrát mám pocit, že spíše puštěný pozpátku). Zatím to řeším provokativním: „A já budu první..“ a překotným navlékáním se do bot, zatímco ještě nemám kalhoty. Doposud to zabírá - odpovědí je mi znatelné zrychlení doprovázené nevrlým: „NEZÁVODÍME!“.

Tentokrát jsem si místo závodění vychutnal své: „Pospěš si, prcku!“… Následoval dialog ve stylu: „Neříkej mi tak!“ – „Je to nepříjemný, viď?“ a vysvětlení, že „prcku“ není zrovna vhodné oslovení pro někoho, koho máme rádi..

Nevím jestli je to správný rodičovský přístup, ale mě vyhovuje.

Jenom doufám, že se ta inspirace televizní obrazovkou nebude moc stupňovat – jsem psychicky připraven na to, že s postupujícím věkem se dočkám vět jako „Vydrž, prťka, vydrž!“ i na to, že v pubertě přijdou hlášky typu: „Že ty nemáš zaplacený daně, uhlíři“, potažmo drsnější: „Časy jsou zlé, Achile – tlusťochu zaplať!“ (pro ty, kdo by netušili, odkud vítr fouká – Belmondův „Policajt nebo rošťák“ byl u nás na střední velice oblíben..)

Ovšem nerad bych se dožil toho, že mě za nějakých patnáct, dvacet let přivítá cvaknutí kohoutku revolveru doprovázené zlověstným: „Hastalavista bejby!“ :-)