Pomsta malého "Pé Zetka"

Část své dovolené jsem trávil v letním sídle svých kamarádů na severu Čech. Byl tam s námi na víkend tříletý chlapeček a řeknu vám, to byla věc. Já těmhle dětem soukromě říkám „Tornádo“, soused od nás z domu si podobné servítky nebere a označuje je zkratkou "Pé Zet". (Pro ty, kdo by, podobně jako já, nedovedli tuto zkratku identifikovat, jedná se o počáteční písmena spojení: Parchant Zas….).

Chlapec neustále něco vyžadoval. Co viděl, to musel mít. Když to nedostal, spustil řev. V drtivé většině vedle věcí ještě toužil po něčí pozornosti a neváhal se do objektu svého zájmu pustit pěstičkami, když ten nereagoval.

U táboráku se postavil před kytaristu, procítěně zpívajícího tklivou baladu a spustil: „JÁ CI MAŠINKU“. Když muzikant nehnul brvou a dovolil si začít druhou sloku, začal ho za stálého řevu tlouct do ramene a druhou rukou mu hrabal do strun. Upřímně řečeno, asi bych se taky dobře bavil a s potutelným úsměvem čekal na reakci nebohého hudebníka, kdybych tím nešťastníkem nebyl já.

Maminka by zasloužila svatozář. Neustále svého chlapečka utěšovala, konejšila, vysvětlovala, přesvědčovala, občas i vyhrožovala studenou sprchou, (což zřejmě kdysi v minulosti proběhlo a nějaký čas coby strašák zabíralo) a velice důsledně vyžadovala omluvu po každém prohřešku. Bohužel, ukázalo se, že věta: „Já už to nikdy neudělám!“ proceděná přes sevřené rty vlastně v překladu znamená: „Jen počkej! Vymyslím něco horšího!“

A tak jsme se do věci vložili s majitelem objektu. Vždy, když hošík z bezpečné vzdálenosti vyplazoval na maminku jazyk, přiletěl mu z jedné, či druhé strany pohlavek, doprovázený poznámkou: „To koukáš, jakou má maminka dlouhou ruku!“. Jednou spustil svůj oblíbený srdceryvný řev a já mu palcem a prostředníčkem pravé ruky zmáčkl obě tváře tak, že mu pusa vytvořila rybí tlamičku. Je sice pravda, že když jsem ho pustil, tak řval ještě víc, ale to už k tomu měl důvod. Po pěti šesti takových procedurách si dával pořádný pozor, aby se nepouštěl do větších akcí, když jsem byl nablízku.

Dále jsme vedli hovory na téma, že v jednom filmu takového uřvaného chlapíka zavřeli do kanálu a že zrovna támhle u lesa je taková příhodná díra tak akorát na tříletého křiklouna. A já s chutí dodával, že je nějaká očouzená, takže tam by klidně mohl být vchod do pekla.

Prostě jsme si jak dva správní dobráci od kosti hráli na zlé strejdy a pořádně si to užívali. To jsem ovšem netušil, že se mílovými kroky blíží pomsta.

Během nedělního odpoledne jsem odkráčel do kadibudky v rohu pozemku a jal se konat tu největší potřebu, která se v takovýchto budkách koná, když tu se ozvalo: „Stlejdó!“. Hrdě jsem zadeklamoval: „Obsazeno… a dlouho!“ a myslel jsem to vážně, neboť na místě bylo prozíravě připravené rozluštěné sudoku i s propiskou. Byl jsem zevnitř jištěný zástrčkou a cítil se tak sebejistě a bezpečně.

V tom se ozvalo charakteristické zarachocení a ve mně se zastavily veškeré tělesné procesy. Okamžitě mi v mysli vytanul obrázek petlice na dveřích, očka ve futrech a hřebíku pověšeného na řetízku hned vedle, kterým se celá kadibudka dá zvenčí "zarýgrovat". Tajně jsem zadoufal, že na to ten cvrček nedosáhne, nebo že to jeho prstíčky nezvládnou, ale jak asi tušíte, šeredně jsem se zmýlil.

Byl jsem beznadějně zavřený na jednom metru čtverečním ve společnosti, jejíž obsah nevoněl zrovna vábně. Docházelo mi, že ven se dostanu až v okamžiku, kdy ostatním členům společnosti začnu scházet (což taky může trvat až do večera), nebo ve chvíli, kdy se někomu bude chtít na velkou. Bylo tam sedm dospělých (včetně mě) a šest dětí (bez Pé Zetka, který stejně měl svůj vlastní nočník), takže tahle pravděpodobnost byla větší.

No nakonec mě zachránil fakt, že se hrdina situace nedokázal nepochlubit. Nakráčel k verandě a oznámil: „Zamknul jsem stlejdu na záchodě!“. Nikdo mu to sice nechtěl věřit, ale naštěstí bylo z verandy na kadibudku vidět a tak se oči dospělých jedinců stočily tím správným směrem, aby zpozorovaly, jak se dveře prohýbají. K fyzickému násilí jsem se neodhodlal, tudíž se mi ve zbytku dne už nepodařilo setřít mladíkovi drzý úsměv z tváře.

Mám pro Vás malinkou radu: Nesnažte se vychovávat cizí malé děti, i kdyby Vám lezly na nervy sebevíc! Jejich fantazie je bezbřehá a pomsta může být strašlivá.