Dějepis v karanténě, aneb to jsem z toho playboy!

Karanténa v době koronavirové spojená s uzavřením škol s sebou nese mimo jiné i fakt, že rodiče poměrně rychle zjistí, co jejich potomstvo právě probírá ve škole…. A také jak (ne)snadno látku vstřebává.

Například v osnovách dějepisu pro šesté třídy je na pořadu dne starý Řím. Dcerka dostala odkaz na sérii krátkých „youtube“ videí a tak jsme si spolu prošli nejenom založení na sedmi pahorcích, ale i Punské války, slavný příběh Julia Cézara, Kleopatry, či Marka Antonia a také zkázu slavné říše.

Copak o to, jednou si něco poslechnout není žádný problém, ale mě zajímalo, jestli v té hlavě také něco zůstalo. Druhý den večer jsme odchytli dědu a já chtěl, aby mu dcerka o Římu vyprávěla. Nevedla si zle, například větu že „Kartágo musí být zničeno!“ pronesla až s krvežíznivou upřímností.

„Představ si, dědo,měli tam senát a tomu šéfovali dva…“ zarazila se „KONZULTANTI.“

Chytl jsem se za hlavu: „Konzulové!“

Dcerka se na mě otočila, pozvedla oči, čímž se podívala někam za mě, patrně tam, kde na konzolích visí závěsy, protože pokračovala: „No a tyhle KONZOLOVÉ vládli na střídačku! Jeden den jeden a druhý den druhý. A víš proč? Kdyby jeden z nich plánoval nějakou lumpárnu, tak ten druhý na to přijde a může to zarazit!“

Jak krásně to měli staří Římané vymyšleno. Moje mysl se trochu zatoulala a napadlo mě, že v krajích, kde spatřila světlo světa opoziční smlouva, je něco takového neuskutečnitelné. Tady by se dalo očekávat, že by lumpárny dělali oba a kryli se navzájem.

„Tak dál!“ Když se moje mysl vrátila z toulek, povzbuzoval jsem děvče v pokračování: „Žili tam Římani, těm sloužili otroci a kdo ještě?“.

„No ještě ty, co se v Římě nenarodili. Dělali řemesla, ale nesměli o ničem rozhodovat a taky se nesměli s Římanama ženit a vdávat a ty hned dvakrát odešli, protože se jim to nelíbilo…“

„Správně. A jak se jim říkalo? Byli to P…“ napovídal jsem. Pokud někdo v téhle látce tápe, tak vězte, že jsem chtěl slyšet slovo plebejové.

„P… P…. no, ééééé POBLEJOVÉ!“ vyletělo z něžných úst.

Tím veškeré opáčko skončilo, protože zatímco o mě se pokoušely mrákoty, děda řval smíchy.

Druhý den jsme jeli na zahrádku a vzali s sebou spolužačku naší „dějepisářky“. Takovou tu jedničkářku, co všechno ví, všechno zná a případnou dvojku obrečí.

Vzhledem k tomu, že naše malá nijak netrpí na traumata z vlastních chyb, tak už během cesty začala vyprávět: „Představ si, že jsme si včera opakovali dějepis a já jsem tvrdila, že v Římě žili poblejové!“ líčila s nadšením, jako by to bylo něco, čím by se měla chlubit ještě svým vnoučatům.

Spolužačka se zatvářila vážně, chvilku jí to tam šrotovalo a pak se sebevědomě usmála: „Jo ty myslíš PLEJBOJOVÉ!“

Naštěstí jsme už byli mimo hlavní tah, protože já měl najednou problém udržet auto na silnici.

Naše princezny mají na dějepis nějakého chlapa. Ještě jsem ho neviděl a dosud mě ani nezajímal, ale to se změní. Začínám být na něj zvědavý, budu si ho muset pořádně prohlédnout. Poznám ho snadno, vsadil bych se, že bude mít nad hlavou svatozář a pod oblečením se mu na zádech budou rýsovat křídla!