Otevři deštník nad mým srdcem

Je to na světě zvláště zařízeno: vždycky, když si člověk myslí, že o nějakém tématu ví skoro všechno a nic ho nemůže překvapit, objeví se příběh, o němž neměl ani tušení. To se právě tento týden stalo mojí maličkosti a tak se s vámi o ten příběh chci podělit....  

Pokud Vám název tohoto článku něco připomíná, patrně tušíte o kom bude řeč a můžete nejbližší dva odstavce směle přeskočit…                   

Pro Vás ostatní začnu trošku oklikou: Co se Vám vybaví, když se řekne „rok 1988“? Pomohu Vám tím, co si pamatuji já: Naši hokejisté totálně vyhořeli na zimních olympijských hrách v Calgary. V Mladé Boleslavi začali vyrábět Škodu Favorit. Na mistrovství Evropy v Německu zvítězili Holanďané vedení útočnou dvojicí Gullit-van Basten a světlo světa spatřili takové písně jako „S cizí ženou v cizím pokoji“, nebo „Štěstí je krásná věc“. Poněkud v ústraní zůstala malá deska kapely Minnesengři s písničkou, která dala název i mému dnešnímu článku:

Otevři deštník nad mým srdcem, když zavřít oči není nač.                        

Co včera ještě bylo deštěm, to dneska jmenuje se pláč.

Otevři deštník nad mým srdcem, neříkej: ˝zítra bude líp˝.

Není zítra v tomhle dešti, kolem jen plují tváře ryb.

Text Jiřího Smrže není zrovna optimistický, co říkáte? Jako by už tušil, že tenhle rok neskončí šťastně… Vzpomenete si, co bylo v roce 1988 dál? Na program letních olympijských her se vrátil tenis a první novodobou zlatou medaili v mužské dvouhře vyválčil československý reprezentant Miloš Mečíř. V Rusku byla v plném proudu perestrojka, která nakonec vyústila ve stříhání ostnatých drátů.....  A ze světa zmizela zpěvačka jedné populární folkové jihočeské skupiny. A když říkám zmizela, tak nemyslím, že by ukončila kariéru, emigrovala, nebo snad zemřela – prostě vyrazila z domova na koncert a na pódium nikdy nedorazila… Slehla se po ní zem.

Otevři deštník nad mým srdcem jak noční nebe plné hvězd.

Když bude svítit aspoň jedna, zkusím to ještě chvíli snést.

Otevři deštník nad mým srdcem, prší už takhle kolik let!

Tenhleten déšť nepadá z nebe, i když v něm tone celej svět!

Ta zpěvačka se jmenovala Pavlína Braunová a 5.března toho roku jí bylo 23 let…U jejích životopisů se uvádí datum úmrtí 6.srpna 1988 s poznámkou, že se nejedná o datum úmrtí, ale o datum, kdy byla naposledy spatřena. Pro její nejbližší „prší už takhle“ 23 let – pokud počítám dobře, tak 7.ledna 2012 bude nezvěstná delší dobu, než byla na světě…

Tento článek si nedělá ambice na nějakou dokumentaristiku – pokud Vás zajímá, co tomu předcházelo a jak to bylo dál, prožeňte její jméno nějakým internetovým vyhledávačem. Dostanete k dispozici scany všech tří článků, které vyšly v dobách, kdy byl internet v plenkách, i pár rozhovorů s jejími kamarády, či folkovými souputníky, co čas od času uroní nějakou tu vzpomínku.

Spíše bych chtěl upozornit všechny posluchače nejenom folku, že vůbec někdo takový existoval, protože co si budeme povídat – lidí, kteří mohli na tomhle světě ještě hodně dokázat, ale zmizeli příliš mladí, je vždycky škoda.

Chápu, že mluvíme o menšinovém žánru – folkové zpěvačky asi nikdy nedosáhnou na zlatého slavíka (i když Jarek Nohavice vyprodá Lucernu dvakrát za sebou jako nic a bratři Nedvědové druhdy zaplnili celý Strahov), ale trochu mě hněte, že zatímco o smrtelné nehodě Petra Sepéšiho se popsaly stohy papíru a i ten, kdo kulturní stránku v novinách trvale ignoruje, o této události dodnes ví, nebo alespoň tuší, zmizení folkové zpěvačky odbyl Mladý svět malým sloupcem, hledat se pohřešovaná začala až za čtyři dny a celostátní pátrání bylo vyhlášeno v roce 1994 - tj. v době, když už byly vyčerpány i rady senzibilů.

Otevři deštník nad mým srdcem a můžeš klidně ztišit hlas.

Na vztek tu dávno není místo, přísahat nezbývá už čas.

Otevři srdce před mým deštěm a spolkni se mnou ten můj pláč!

Není-li zítra v tomhle dešti, dnes zavřít oči není nač.

Jak prorocký text…na vztek nebylo místo, na přísahy čas a dávno je vystřídaly pláč a beznaděj. Přestože optimisté  stále doufají, že když se nikde nenašlo tělo, tak že se ještě objeví s tím, že byla unesena do nějakého harému. Tomu nahrává fakt, že toho léta zmizely ještě další dvě dívky podobného vzhledu a věku. Ale co si budeme povídat, do harémů arabských šejků se málokdy unášejí hnědooké tmavovlásky.

Po majitelce nádherného altu zůstaly nahrávky na připravovanou desku s příznačným názvem „Bílé místo“ … a někdy loni vznikla na Facebooku stránka „Přejeme si vydání CD s Pavlínou Braunovou“, která si klade za úkol prověřit, jestli by o toto CD byl zájem. Zatím má 153 fanoušků, což na vydání unikátního CD není mnoho – pokud tento článek někoho přiláká, nepsal jsem jej zbytečně..

Ref:

Cesty samej kámen a začíná lít.

To je ten jedinej ráj, kde můžem žít!

Ať je tedy Pavlína kdekoliv, přejme jí, ať nad jejím srdcem vždycky někdo drží otevřený deštník…. A ať tam nejsou cesty samej kámen…