Nezvaný host

Když jsem včera odcházel z práce, po prvních krocích na chodníku jsem si uvědomil, že jsem na pracovním stole zapomněl sluneční brýle.

Moc se mi nechtělo vracet se zpátky přes tři patra, tak jsem si vyhodnotil, že teď už se stmívá a ráno má být ošklivo, takže je vlastně nepotřebuji.

Sedl jsem do tramvaje a v pohodě luštil sudoku, když tu mě napadlo podívat se na mobil. Prohrábl jsem jednu kapsu, druhou, třetí … a jak už asi tušíte, nenašel jej. Bylo jasné, že i on zůstal v kanceláři. To už byl větší problém, protože ráno bude budit, ale ani tak se mi nechtělo vystoupit a vracet se zpátky.

Vyskočil jsem na konečné a podíval se, v kolik jedou autobusy. Vyhrnul jsem si rukáv… a zjistil – jak jinak – že hodinky jaksi nejsou na svém místě.

Nevím, jaký na mě v té chvíli byl pohled, ale obávám se, že jsem se zatvářil podobně, jako Stan Laurel, když mu Olivier Hardy provedl nějakou lumpárnu.

V dálce se z rádia se ozval hlas Josefa Kemra: „Jsem Tvé stáří! Pozvi mě dál…“

Co k tomu říci? Snad jenom: 

Vážený pane Alzheimere, když už jste tady, tak Vás tedy vítám. Usaďte se, co nejpohodlněji, pokud možno někam do kouta a jestli bych Vás mohl poprosit, zkuste se projevovat co nejméně.

Děkuji Vám!