Já vím, titulek, vypadá, jako bych si jej půjčil od Šmoulů, ale je to se mnou prostě tak.
Aby bylo jasno: já nemám nic proti rychlejšímu pohybu jako takovému. Rozumím tomu, když se člověk rozeběhne za ujíždějící tramvají, když běží pro pivo, protože nejbližší koloniál za pět minut zavírá, nebo v rámci možností sprintuje na onu místnost ve chvílích nejtěžších. Dle svého oblíbeného literárního hrdiny chápu i momenty, kdy je člověku jedno KAM běží, neboť je pro něj důležitější ODKUD. Nedostudovaný mág Mrakoplaš takovou tou prvoplánovitou odvahou zrovna neoplýval.
Co ovšem nechápu je chvíle, kdy člověk vyběhne z bodu „A“… a po několika kilometrech se do téhož bodu vrátí, aniž by s sebou cokoliv nového přinesl. Jenom je o něco unavenější, zpocenější a překvapivě spokojenější.
Myslím si, že takhle to vnímá spousta aktivních fotbalistů. Milujeme sport, tedy fotbal, ale nenávidíme období, kdy se běháním nabírá fyzická kondice. Na druhou stranu dobře víme, že to bez toho prostě nejde.
Loni v létě jsme na dovolené s partou kamarádů chodili běhat každý večer. Poslední den se mě jedna kamarádka nadšeně zeptala: „Taky Tě to běhání baví? Mě to přijde tak povznášející!“
Neumím lhát, takže jsem po pravdě zavrčel: „Já to nenávidím!“
Nechápala to: „Tak proč teda s námi běháš?“
Nezbylo mi nic jiného, než vysvětlovat, že v létě a v zimě běhám jenom proto, abych i po čtyřicítce mohl na podzim a na jaře nastupovat v soutěžních utkáních proti dvacetiletým "uličníkům", kteří tu fyzičku zatím mají zadarmo.
Minulý týden jsme byli grilovat u kamaráda na chatě a tatáž kamarádka mě opět dostala. Když jsem se v neděli vyhrabal z pelíšku (tzn okolo desáté dopolední), už u mě byla s nabídkou: „Nepůjdeme si zaběhat? Já jsem ráno našla zajímavý okruh.“ Ráno pro ni znamenalo tak okolo sedmé – na rozdíl ode mě je to ranní ptáče.
Jak asi tušíte, neodolal jsem. Za prvé proto, že je to děvče po čertech hezké a tudíž představa času stráveného po jejím boku v lese nebyla nepříjemná... Za druhé proto, že jsem jako každý chlap pořádně ješitný a takové výzvě prostě neodolám.
První část cesty vedla lesem, takže místo ladného pohybu své spoluběžkyně jsem musel sledovat, kam šlapu, abych si o nějaký ten kořen nepodvrtl nohu, ale potom už jsme vyběhli na volné prostranství. Byli jsme na horách a cesta vedla přesně podle Murphyho zákonů: pořád do kopce a proti větru.
Když jsem vyběhl asi třetí drsné stoupání, měl jsem toho akorát dost. V uších mi hučelo jako v úle, kterému někdo ukradl královnu, husté kartáče mého obočí dávno vzdaly snahu zabránit přívalům potu, aby se mi draly do očí, lýtka ztuhla na kámen, srdce bušilo v rytmu rockové úpravy Montyho čardáše a zbytky rozumu mi oznamovaly, že s každým dalším krokem už za sebe odmítají ručit. Právě v tu chvíli se vedle mě ozval jiskřivý hlásek: „To je paráda co? Jak ten les voní, jak ti ptáčkové cvrlikají…“ Nevěřícně jsem otevřel pusu, přestal se soustředit na pohyb a kamenná lýtka s ulehčením zastavila.
To bylo velké štěstí.
Kamarádka ladným pohybem splašené laně zmizela v dáli a asi ani v této chvíli netuší, jak blízko byla tomu, aby se o ní psalo v novinách. Tedy v černé kronice… V článku s nadpisem „Bestiální vražda krásné běžkyně uprostřed hlubokých hvozdů".
