„Milouši, když už se ti přihodilo něco takového, nebylo by od věci, kdyby sis před obličejem přidržoval čistý kapesník!“
Zhruba těmito slovy ohodnotil dědeček v nesmrtelném Saturninovi snahu jednoho z vedlejších hrdinů nechat si narůst knírek. I já jsem před nějakými deseti lety měl podobné choutky. Moje tehdejší žena mi tvrdila, že by mi určitě slušel. Později mi moji kolegové říkali, že byla určitě vedena touhou, aby mě měla tzv. pojištěného a do mě se už nikdy nikdo nemohl zakoukat. No je to tak. Moje tvář disponuje porostem, který soukromě nazývám „semtamfous“ a knír, bradka, či plnovous mě nikdy nezkrášlí, ba právě naopak.
Mám kolegu, který je na tom podobně, ale přesto se zapojil do akce „Movember“. Pokud by někdo náhodou netušil o čem řeč (čemuž tedy nevěřím), tak je to stav, kdy si osoby mužského pohlaví nechávají narůst knír, aby upozornili na riziko rakoviny prostaty. Název této akce je odvozen od měsíce listopadu (Anglicky November) jehož první písmeno je vyměněno za první písmeno anglického výrazu pro mužskou chloubu: knír (Moustache).
Jak je patrné z předchozích řádek, já bych si knírek narůst v rámci této akce nenechal. Za prvé tedy proto, že mi ukrutně nesluší a za druhé hlavně proto, že velice nerad chodím s davem. S velkou chutí jsem kolegu celý měsíc deptal tím, že jsem se při pohledu na chmýří, které mu rašilo pod nosem, hlasitě rozesmál a to bylo to nejmenší.
Upřímně řečeno mi není jasné, proč zrovna rakovina prostaty si zaslouží tuto pozornost. Což není dost nemocí, na něž by bylo vhodné upozorňovat? Co třeba příušnice? Už jste slyšeli o tom, že by chlapi nosili v nějakém měsíci náušnice jenom proto, aby upozornili na riziko této choroby? A co třeba rakovina děložního čípku? Co kdyby kvůli ní ženy chodili celý červenec „nahoře bez“… No když se nad tím tak zamýšlím, nevím, jestli by to u některých nebylo podobně kontraproduktivní, jako u mého kolegy a jeho knírku
Onen kolega začínal být na mé projevy čím dál alergičtější. Když jsem se servírky v restauraci při placení vážně zeptal, jestli by s tím zjevem neměl platit nějakou přirážku, měl jsem ho tam, kde jsem ho chtěl mít.
V kanceláři následovaly pečlivě připravené logické dotazy: „A byl jsi na vyšetření?“ – odpověď mě nepřekvapila: „Nebyl, nemám na to čas!“ (Chudák je pracovně ve velkém stresu) Podobné to bylo s otázkou: „A přispěl jsi na výzkum?“ („Až budu mít čas přispěju!“….)
Neodpustil jsem si tedy shrnující větu: „Takže myslíš, že si necháš pod nosem narůst nějakou šílenost a rakovina prostaty se ti vyhne jo?“…
Ve finále jsem uznal, že něco na tom bude: Já být rakovinou prostaty a vidět, že si objekt mého zájmu pořizuje něco tak šíleného, tak opravdu zalomím rukama, zahrabu se půl metru pod zem a už ho nikdy nechci vidět!
Po této nahlas vyslovené myšlence jsem se letící sešívačce vyhnul jenom o chloupek. Naštěstí rakovinou prostaty nejsem. Už by mi šlo o život. Knírek, neknírek
