Konopišťská desítka

Jednou mne můj bratr pozval na „Konopišťskou desítku“. Pozvání jsem s nadšením přijal, ovšem že se nejedná o pivo, mi došlo až v okamžiku, kdy jsem měl na prsou startovní číslo.

Konopišťská desítka je – jak už asi tušíte – závod v běhu na deset kilometrů, který se každoročně pořádá v areálu zámku Konopiště. Start i cíl je v přírodním amfiteátru a běží se tři kolečka okolo rybníka.

Nastupoval jsem ke startu se smíšenými pocity: na jednu stranu jsem se uklidňoval tím, že chodím pravidelně trénovat a víkend co víkend trávím devadesát minut běháním po hřišti a ještě u toho stihnu kopat do míče – tak proč bych se měl bát běhu, který nebude trvat déle. Na stranu druhou ve mně hlodal červíček pochybností – přeci jenom fotbal, to je sem tam krátký sprint a zbytek popocházení – kdo ví, kolik toho ve skutečnosti naběhám.

Na startu jsem byl někde uprostřed pole, ale záhy mě předběhla drtivá většina té druhé půlky -  ženy, starci, děti, dokonce jeden invalida zkroucený jako paragraf a to rychlostí, kterou my, fotbalisté nejnižších soutěží, považujeme za sprint… Bláhově jsem si myslel, že přepálili úvodní tempo a na konci je hravě budu předbíhat já – ovšem do konce závodu jsem nikoho z nich neviděl… Záhy jsem tedy zjistil, jaké je klusat sám po křivolakých cestičkách a ještě sem tam zaslechnout poznámku typu: „Hele, nějakej vopozdilec“ od rybářů sedících na kraji rybníka.

Druhé nepříjemné zjištění mě čekalo na necelém sedmém kilometru – tajně jsem doufal, že bych od těch nejlepších nemusel dostat nadělené celé kolo, ale dopadlo to nejhůře jak mohlo – vedoucí závodníci mne dostihli těsně před cílem druhého kola, takže zatímco oni za nadšeného jásotu diváků protínali cílovou pásku, já probíhal cílem za třetím z nich a přál si být menší a ještě menší, jenom jsem směrem k  pořadatelům, kteří v cíli odchytávali závodníky, špitnul: „já jdu ještě jedno …“. Upřímně řečeno, ani jsem nemusel, bylo na první pohled patrné, že medailisté jsou sportovně někde jinde..

V posledním kole se přeci jenom trochu pozvedlo mé sebevědomí – mohl za to jeden nešťastník, který své síly opravdu poněkud přecenil a to horko s ním švihlo. Nejprve jsem tedy měl cukání zastavit a začít ho křísit (přiznávám, že ani tak ne kvůli němu, jako spíše proto, že už bych nemusel běžet), ale nakonec jsem to neudělal. Za prvé proto, že to nebyla dlouhonohá blondýna, ale ošklivý chlap.. a za druhé hlavně proto, že podobný nápad měli už čtyři borci přede mnou, takže bych si tam připadal doslova jako páté kolo u vozu. Jako určitý bonus jsem si tedy touto cestou alespoň „vylepšil“ své umístění o pět příček. :-)

Nakonec jsem celou trasu zvládnul pod hodinu, což bylo kvitováno, jako celkem dobrý čas na to, že jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu. Pro mě z toho vyplynulo jednoznačné poučení: Je nutné dávat si dobrý pozor, do čeho se člověk hrne – ne každé pozvání je na panáka… :-)