Klíče - aneb maximálně jednou za deset let

Před pár lety jsem byl se synkem na zimní dovolené. Když jsme z Krkonoš odjížděli, začalo mě po nějakých padesáti kilometrech za volantem něco tlačit v zadní kapse u kalhot. Byly to klíče od chalupy, ve které jsme bydleli.

Zastavil jsem u krajnice, vytočil číslo majitelky objektu, během hovoru si hlavu posypal nejenom popelem, ale vším, co se sypat dalo. Omlouval jsem se za politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází opravdu maximálně jednou za deset let a klíče poslal hned v pondělí poštou.

Letos jsme opět vyrazili na jarní prázdniny. Pro jistotu do úplně jiného objektu v úplně jiných horách. Syn už se pomalu dostal do puberty, zklackovatěl, a díky jeho drzostem jsem si během týdenního pobytu mnohokráte říkal, bych ho nejraději utloukl tupou sekyrou, protože ostrou si ten drzoun nezaslouží.

Při odjezdu si chlapec neodpustil očekávané: „Doufám, otče, že si opět neodvážíš klíče…“

„HA HA“ zasmál jsem se možná až příliš teatrálně, hodil tašku do kufru auta a dovolené byl konec.

Doma šel obsah tašky nejprve do koše na prádlo, po pobytu v pračce potom na sušák. Tam jsem si po dvou dnech vyzvedl tepláky, hodil je do fotbalové tašky a odpoledne vyrazil na trénink. Když jsem si tepláky oblékal, na zemi něco cinklo. Jak už asi tušíte, byly to klíče od pokoje našeho penzionu. Jak je možné, že vydržely bez povšimnutí v otevřené kapse kompletní anabázi s pračkou a sušením a vypadly až v této chvíli, je mi záhadou.

Hned po tréninku jsem volal provozovatelce penzionu a omlouval se za politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází opravdu maximálně dvakrát za deset let.

Nezbývá mi, než Vás varovat. Pokud se někdo z Vás odhodlá pozvat mě k sobě na návštěvu, zkontrolujte po mém odchodu své svazky klíčů. Zdá se, že u mě propukla nějaká forma kleptomanie zaměřená na klíče. Pokud si vzpomínám, tak i legendární doktor Chocholoušek svou pečlivě vybroušenou omluvu musel několikrát přeformulovat.