Pravidelně si v práci dělám pořádnou tureckou kávu. Zalévám si jí vždy nejméně třikrát převařenou vodou. Ne, to není žádná gurmánská specialita, to je důkaz mojí sklerózy.
V praxi to vypadá tak, že naleju vodu do rychlovarné konvice, konvici zapnu…. a protože, co si budeme povídat, ta rychlovarná konvice zase tak rychlá není, ztrácím trpělivost a odcházím k pracovnímu stolu. Po nějakých dvaceti minutách mi dojde, že něco není úplně v pořádku, vrátím se do kuchyňky, znovu zapnu už jednou převařenou a teď už opět studenou vodu a celý koloběh se nejméně ještě jednou opakuje.
Nedopadá to tak pokaždé. Občas se mě nějakému kolegovi zželí, opuštěný hrneček s připravenou kávou zalije a donese mi jej až pod nos. Ale takhle vycvičený zdaleka není každý. Včera jsem se v kuchyňce potkal s kolegyní, jejíž stůl je na druhé straně patra. Ta se mi přiznala, že na ní můj smutný připravený hrneček často mává, ale ona jej zásadně nezalévá, protože nosit mi jej na druhý konec objektu nehodlá a zalité kafe v kuchyňce, o němž nevím, by mi stejně vystydlo… Zapeklitá situace. Doporučil jsem jí, ať mi jej příště klidně zaleje a mě pošle zprávu meilem, toho bych si měl všimnout. :-)
Na základě tohoto rozhovoru jsem se dnes obrnil trpělivostí a počkal na první var. Hrdě jsem nalil vodu do hrnku… a místo voňavé černé kávy koukal na průzračnou tekutinu. Ze samého soustředění na okamžité zalití jsem si zapomněl připravit do hrnku lžičku kafe. No nic, asi mi ta třikrát převařená voda je souzená.
Nedávno jsem četl článek o tom, jak pití kávy pomáhá proti Alzheimerově chorobě. Obávám se, že mě ji naopak příprava kávy aktivuje. :-)
