K pořádnému Mikuláši patří čert! Aneb: Je tu Standa?

Už za mého mládí se říkalo, že k pořádnému Mikuláši patří čert. Nemohu si pomoct, ale platí to dodnes, děti by měly mít před někým respekt.

Letos jsme na to šli od lesa a ještě před návštěvou Mikuláše vyrazili do „pekla“. Pravda, moje dcerka už na čerty nevěří, ale zbytek osazenstva měl děti v tom ideálním věku okolo nástupu do první třídy. To je přesně ten, kdy už na čerty, Mikuláše a Ježíška věřit přestávají, ale červíček pochybností tam někde vzadu ještě pořádně hlodá. Tak proč tu misku vah ještě na chvíli nepřevážit, že?

A tak jsme se s celou skupinou ocitli v „předpeklí“. Místnost to byla už pěkně v podzemí a spolu s průvodcem jsme čekali před samotnou bránou do pekla. Patřičně instruovaný chlapík zvedl telefonní sluchátko připevněné na stěně a hlasitě zadeklamoval: „Peklo? My už jsme tady! Jo, počkat máme? Tak dobře! Novák? Jakej Novák? Standa Novák? Ten tady je! Co má na sobě? Takovou zelenou prošívanou bundu…“

Největší sígr z celé skupiny, který do té doby vykládal, jak bude čerty tahat za rohy a udělá jim na ocase uzel, podezřele zmlkl.

Náš průvodce ovšem kul železo, dokud bylo žhavé: „Prosím Vás, tak za chvíli půjdeme dovnitř. Měl bych Vás upozornit, že z každé takovéhle výpravy se většinou jeden až dva lidé nevrátí…“ vrhl významný pohled na stále bledšího Standu a pokračoval: „takže si všichni sáhněte do svědomí, co jste za poslední rok prováděli!“

Standa Novák začal natahovat.

Jednomu z dospěláků se ho zželelo: „Nebul, já ti poradím… Sundej si bundu a obrať jí naruby. No a čerti už Tě nepoznají!“

Standovi ve zděšených očkách bliklo světýlko naděje, ale to už zazvonil telefon: „Haló! Můžeme? Tak my jdeme!“ prohlásil průvodce a v očích mu zableskla čertovina: „Novák? Ten je tu pořád. Ne, bundu si neobrátil. Chtěl, ale nestihnul to, pořád jí má tím zeleným navrch!“

Řeknu Vám, že pohled na toho lumpa, co nejde nikdy pro nějakou rošťárnu daleko, stál za to. Kdepak, respekt je potřeba a ke každému Mikuláši patří pořádný čert!