Objevil jsem doma sešit krátkých příběhů s názvem „Malířské pohádky“. Napsal a zároveň i ilustroval jej na začátku osmdesátých let Miloš Nesvadba. Ony to vlastně ani tak nejsou pohádky, jako spíše reálné příběhy. Kdysi jsem si je rád četl a teď jsem je začal číst svým ratolestem.
Poslední příběh s názvem „Na konci je svatba“, pojednává o malíři, který měl věk na ženění a tak se poohlížel po nějaké nevěstě. Jednou v tramvaji zaslechl, jak se nějaký pán chlubí tím, že má dceru, krásnou jako obrázek. Hlavní hrdina byl od fochu, tak se nad tou definicí poněkud zamyslel a rázem si uvědomil, že obrázek nemusí být vždycky povedený, takže milá dcerka také může být šeredná jako pěkná mazanice.
Když tuhle myšlenku poněkud rozvineme, dostaneme se k tomu, že nejenom nepovedené obrázky mohou pěkně klamat. Lecjaká dívka je dnes krásná jako barokní obrázek, takové většinou nakupují v nadměrných velikostech. V posilovnách zase člověk snadno narazí na dívku hranatou jako kubistický obrázek a dívka vypadající jako obrázek z období raného realismu dokáže chlapa pořádně vyděsit, zvláště tedy po ránu. Ivan Mládek v jednom ze svých dávných hitů zpíval o dívce, která se tak výrazně líčila, že po nečekaném dešti vypadala jako obrázek abstraktní. A potom si namluvte holku "krásnou jako obrázek"!
Nedávno mi jedna kamarádka řekla, že jsem „číslo“.
Předpokládám, že mi chtěla polichotit, ale já okamžitě začal protestovat. S číslem je to totiž stejné jako s obrázkem. Číslo může být kladné, ale i záporné, šťastné i nešťastné, malé i velké, nebo dokonce kulaté. Když se budeme držet čísel konkrétních, nikdo by si určitě nepřál být označen jako „nula“. Ovšem ani druhá strana číselné řady nepůsobí zrovna ideálně. Jak byste se tvářili, kdyby Vám někdo řekl, že jste ležatá osmička?. Co si budeme povídat, kdo by chtěl připomínat opilého sněhuláka bez hlavy, že? Z dalších čísel nevím, jak by se někdo tvářil na označení „dvojka“ a výše. Teoreticky tedy jediným opravdu pozitivním hodnocením z množiny čísel je "jednička" a i tu poněkud zprofanovali „kamarádi ze sněmovny“ svými prostředníčkovými gesty.
Když jsem takto vysvětlil svou nechuť být číslo, tak jsem se dočkal věty: „Neber to tak pragmaticky, ty jsi prostě poklad!“ To už zní lépe. Poklad je věc, kterou by chtěl každý. To je taková ta první myšlenka. Pak si představíte truhlu … v zemi… na opuštěném ostrově.... a dojde Vám, že k tomu, aby takový poklad někomu k něčemu byl, je nutné jej nejprve vykopat…
Tak doufám, že se toho neujme někdo v botách s okovanými špičkami. :-)
