Slečna v hodinářství dává do opravy budík a stěžuje si: „Je drzej - nabízel mi tikání!“… tenhle vtip vyšel kdysi v dikobrazu a dodnes mi utkvěl v paměti. Vždycky si na něj vzpomenu, když si vykám s někým, s kým bych si (tedy podle mého skromného názoru) měl dávno tykat.
Každý gentleman ví, jak se tykání správně nabízí. Těm ostatním připomenu, že tykání může nabídnout žena muži, nebo starší osoba té mladší.
Z toho je jasné, že to milý budík pěkně přehnal. Budík je rodu mužského a vzhledem k tomu, jak dlouho takový budík vydrží, tak byl určitě mladší, než dotyčná slečna. Dnes už jsou budíky digitální a na nějaké tikání tudíž nemohou ani pomyslet :-).
Vraťme se k té etiketě. Dle výše uvedeného tu máme čtyři kategorie. Dvě jsou jasné: Starší žena za všech okolností tykání nabízí, mladší muž je v roli budíku z úvodu článku, ten nic nabízet nemůže. Problém může nastat, když se potkají starší muž s mladší ženou. Pokud budou oba nesmělí, mohou si být sebeblíž a stejně se zbytkem života provykají..
Jak tedy na to? Nějaký návod mi poskytnul spolužák na základce.
V té době jsme měli skvělou třídní učitelku. Byla čerstvě po škole, takže k nám měla blízko a protože mezi námi puberťáky "samá ruka, samá noha" byla beznadějně nejmenší, tak jsme ji brali jako sobě rovnou kamarádku. Na lyžařském výcviku, pěkně daleko od zkušených a přísných pedagogů, jsme u ní na pokoji pořádali mejdany. Výše zmíněný spolužák se v jednu chvíli tak rozjařil, že jí najednou začal tykat. My ostatní jsme ztuhli: „Vy už si jako tykáte?“ a chlapec z celé situace vybruslil geniálním proslovem, nasměrovaným k tykané osobě: „Já jsem ti tykal? Tak promiňte!“
A jak nabízíte tykání Vy?
