Jak mluvit s Golemem

Pohádky a pověsti, které se léta předávají z generace na generaci, v sobě skrývají nejedno poselství. Třeba v pověstech o Golemovi nalezneme upozornění, že by měl člověk vždycky přesně formulovat svůj příkaz, protože se může stát, že ten bude splněn zcela do puntíku.

Vzpomínáte, jak hospodyně ctihodného rabiho Löwa nařídila Golemovi, aby nanosil vodu a odešla pryč? Golem, plný síly a v podstatě neutahatelný, vodu nosil tak dlouho, až vyplavil celý dům.

Jindy zase tatáž hospodyně zavelela k úklidu a použila termín: „nesmí tu zůstat ani smítko!“ Vzhledem k tomu, že smítko nebylo přesně definováno, postupně Golem vyházel na ulici veškerý nábytek i s obsahem.

Včera babička vyzvedávala dcerku ve škole jako každý den a podivila se, že má zcela odhalený krk: „Proč sis nezapnula mikinu ke krku?“. Ukázalo se, že dcerka mikinu někde zapomněla.

„No tak jí koukej najít, protože bez mikiny domů nepůjdeme!“ Rázně zavelela babička a zcela jistě to myslela dobře.

Dcerka vyrazila hledat a, jak asi tušíte, po hodině čekání ve školní šatně už babičku ráznost zcela přešla. Nezbylo jí, než poprosit paní školnici, aby pro změnu někde našla naší malou a vyřídila jí, že má mikinu nechat mikinou.

Chcete happy end? Máte jej mít:

Druhý den jsme vyrazili dříve a koukli na věšák, kam se věší ztracené věci. Dcerka vydechla: „Jééé“ a ukázala na háček, kde visel pytlík na tělocvik. „To je Tvůj?“ zeptal jsem se. „Né, můj je támhle“, ukázala na vedlejší věšák „ale tady u tohohle pytlíku je moje halenka na výtvarku a keramiku“.

Sbalili jsme tedy halenku, otevřeli pytlík na tělocvik a z něj vyjmuli ztracenou mikinu. Všechno bylo na světě a všechno dobře dopadlo.

Podobně jako z pověstí i tady padlo poučení na úrodnou půdu.

Tedy… Nedělám si iluze, že by tahle příhoda napravila naší malou bordelářku, to zase ne, ale babička, ta už si teď bude pamatovat, že veškerá slova, vyřčená směrem k sedmiletému dítěti, je třeba vážit na lékařských vahách, protože každý povel může být splněn doslova.