Jak jsme plakali na špatném hrobě

V minulém roce nám umřela sousedka. Už to byla stará paní a měla na to „nárok“, ale i tak nás to zaskočilo. Každý rok na Vánoce vařila houbového kubu snad pro celý dům. 

Její rodina zorganizovala zpopelnění a pohřeb na malém místním hřbitově bez obřadu a v průběhu podzimu se k hrobu dostala pouze moje maminka v doprovodu malé neteře. Jenom tyhle dvě tedy přesně věděly, kde se nachází.

Přišel Štědrý den a moji rodiče se vypravili na procházku s tím, že se zastaví na hřbitově. Večer před smažením řízků mi maminka vyprávěla: „Člověče, my jsme si spletli hroby!“

Nechápal jsem, jak se to může stát, tak vysvětlovala dál: „No, já jsem si pamatovala, že ten hrob patřil jejím rodičům, takže tam jako první není to jméno, co známe, ale jak jmenovala za svobodna. Pamatovala jsem si, že to bylo nějaké –oulová, nebo -aulová. Našli jsme správnou řadu a vidím hrob, kde leží rodina Paulova. Tak jsme tam postáli, zapálili svíčky a mě začalo být divné, že tam přeci jenom není i to její vyvdané jméno, protože její muž už tam leží deset let. Tak jsem koukla dál a tam náhrobek s nápisem rodina Koulova a pod tím i rodina Prášilova, jenomže to bylo zakryté čerstvým chvojím, proto jsem si toho prvně nevšimla! No přendavali jsme svíčky, ostatní na nás koukali jak na zloděje, prostě trapas!“

Zasmáli jsme se tomu a asi by tahle historka upadla v zapomnění, kdyby k nám na Boží hod nepřišel na oběd bráška s rodinkou. Jen usedli, už hlásili: „Byli jsme včera u sousedky na hrobě!“

„A našli jste ho?“ zeptala se maminka zvědavě.

„No jasně, vždyť tam naše malá byla s Tebou, namalovala nám plánek!“ a hned pokračoval: „Ona tam nemá úplně svoje jméno, že jo?“ maminka se začala spokojeně usmívat

„Je tam napsáno: rodina Bezdíčkova a pod tím rodina Neprášilova!“ dodal a maminčin spokojený úsměv ztuhnul: „No to tedy ne! Kde přesně jste byli?“

„No podle plánku, rovně až ke zdi…“ dál se nedostal

„To nemělo být až u zdi!“

Ono, co taky můžete čekat, když se orientujete podle plánku nakresleného osmiletým dítětem, které Vám tam nakreslí start jako v počítačové hře, cíl v podobě šachovnicového praporku a někde uprostřed klauna s balónky, který by jako mohl poradit…

„Takže my jsme brečeli na úplně špatném hrobě?“ Chytla se za hlavu švagrová. „A přitom jsme si s ní tak povídali! Jak jsme letos dělali toho kubu bez ní a tak.“

Naštěstí to bráška pragmaticky rozsekl: „Hele ten hřbitov je malej, zase tolik lidí tam není! Oni si to mezi sebou řeknou!“

PS.: Všechna jména v tomto příběhu jsou pozměněna  a to tak, aby i přesto dával smysl. To byla jediná moje práce, všechno ostatní napsal život.