Jak jsem potkal talent

Vždycky jsem chtěl hrát fotbal. Bohužel talentu jsem jako kluk moc nepobral. Nakonec moje touha slavila úspěch - začal jsem ve čtyřiadvaceti letech a v těch nejnižších soutěžích se pohybuji dodnes. To můj bratr začal v osmi letech v místním oddíle a vcelku se té jejich dětské partě dařilo: hráli nejvyšší možnou soutěž se Spartou, či Slavií, trénoval je jeden bývalý reprezentant, jehož synek patřil mezi nejlepší hráče. Památným se stal zájezd na halový turnaj do Bavorské metropole, kde si kluci nejprve ve skupině vychutnali žáčky slavného Bayernu a ve finále podobně přejeli zástupce druhého týmu z téhož města: Mnichov 1860. Němci se tenkrát těžce učili říkat ten název té neznámé okrajové pražské čtvrti – roztomile místo Ch říkali Č…

Bylo celkem nasnadě, že se členové téhle generace postupně v dorosteneckém věku rozutíkali do slavnějších oddílů. Pokud však očekáváte, že tenhle příběh bude o nějakém slavném reprezentantovi, zklamu Vás. Do ligy se dostal pouze jeden z nich a nějak velkou stopu tam nezanechal – coby odchovanec Slavie hrál za Blšany, potom v Turecku a na chvíli se vrátil i do té Slavie, ale kdo ví, kde je mu teď konec a jeho jméno něco řekne jenom hodně zasvěceným fotbalovým fanouškům. Proč se tedy o této hráčské generaci vůbec zmiňuji? Protože je tam jeden, jehož příběh stojí za zapamatování.

Tady opatrně vstoupí do děje moje maličkost – ne tedy z pozice nějakého hlavního aktéra, ale coby pozorovatel z první linie. V té době, už bylo jasné, že hrdina tohoto příběhu tituly se Spartou získávat nebude. Vrátil se do svého mateřského oddílu a já z dálky sledoval, jak svůj celek táhne k postupu do 1A třídy. V létě se otevřelo přestupové okno a já poprvé v životě měnil dres – můj nový „zaměstnavatel“ za mě zaplatil celé tři tisíce a já se těšil, že se na tréninku potkám s klukem, o kterého se kdysi přetahovali skauti prvoligových oddílů. Ptal jsem se po něm hned na prvním srazu letní přípravy, ale odpověď mě zklamala:

„Jó, toho zase našli někde polomrtvého zfetovaného v lese, teď je v nemocnici na kapačkách, má v háji játra a kdoví, jestli ještě vůbec bude někdy hrát…“ (No dobře, ta věta zněla trochu jinak - ale upravil jsem ji pro účely zveřejnění)

Sezóna začala a každý měl své starosti – „A“ tým, coby nováček bojoval o záchranu, já se snažil prosadit do sestavy „béčka“. Přišel listopad, najednou se před čtvrtečním tréninkem otevřely dveře kabiny a do nich vplul trenér: „Kluci, vedu nového hráče, tak na něj buďte hodný!“ a zpoza něj vykoukla naše „hvězda“…

Zvládl trénink bez úlev a skromně a na jeho konci uslyšel od trenéra: „Přijď v sobotu na lavičku béčka“.. Hráli jsme na Hájích a moc nám to nešlo. Hrdina našeho příběhu vyběhl do druhé půle a přestože prohru 0:1 neodvrátil, trenér Áčka, který automaticky sledoval všechny naše zápasy, lakonicky prohlásil: „přijď zítra“.

Áčko hrálo v neděli proti ČAFCe a asi jsem nebyl jediný, kdo byl překvapen, že hrdina našeho příběhu nastoupil v základní sestavě. Ještě více jsme byli překvapeni suverenitou s níž během prvního poločasu vstřelil dvě branky. Když jej deset minut před koncem trenér stáhl ze hřiště, nadšeně aplaudovalo všech cca sto diváků (někteří byli i platící), kteří se na naši malou tribunku vešli. Během těch deseti minut, které zbývaly do konce, se hra našeho Áčka totálně rozpadla a soupeř stihl vyrovnat na 2:2.

Tenkrát jsem pochopil, co cítil Salieri, když poprvé spatřil Mozarta. Vždyť ten kluk vstal z postele, absolvoval jeden trénink, za dva dny jeden poločas a za další den už totálně přehrával borce, kteří měli fyzický základ v podobě perné letní přípravy a teď proti němu vypadali, jako kdyby balón viděli poprvé v životě. Co ten by mohl dokázat, kdyby se mu chtělo na sobě pracovat….

Čekáte happy end? No zpočátku to na něj vypadalo – náš hrdina prošel zimní přípravou, do jarní části vletěl jako kometa a protože i kluci okolo něj se výrazně zlepšovali, „Áčko“ brzy opustilo sestupové pozice. Dále se nechal ostříhat, takže shodil svůj poněkud zanedbaný indiánský ohon do půli zad a vzhledem začal připomínat Patrika Bergera – jenom vzhledem, protože na rozdíl od idolu Liverpoolských žen a dívek mu bylo jedno, kterou nohou do balónu kope.

A potom se přiblížil konec sezóny a my po jednom ze sobotních mačů našeho béčka popíjeli v hospodě na hřišti, když se otevřely dveře a náš borec vešel dovnitř: rozšířené zorničky, nepřítomný úsměv a pořád opakoval: „To je dobrýýýý, jsem v pohoděěě“, když jsme se mu pokoušeli vysvětlit, že by měl jít domů, protože sem určitě přijde i trenér Áčka a jestli ho takhle uvidí, tak ho na místě přizabije.

To se psal rok 2000.

O půlroku později přestupoval ze Sparty do Borussie Dortmund „Malý Mozart“ - vlastním jménem Tomáš Rosický. Tehdy reportéři ČT oslovili mládežnického trenéra, který Rosického vedl v žáčcích (Myslím, že se jmenoval Šafařík, ale ruku do ohně za to nedám) a položili mu jednoduchou otázku: „Je Tomáš Rosický největším talentem, který Vám prošel rukama?“. Trenérský doyen se usmál a odpověděl: „Ale kdepak, Tomáš sice byl výjimečný, ale úplně největším talentem, který jsem kdy v životě viděl byl…….“ A jak asi tušíte, řekl jméno hráče o němž jsem dnes vyprávěl. Když se reportéři divili, že o někom takovém v životě neslyšeli, dodával s potutelným úsměvem: „To víte talent není všechno…“

A já měl u TV opět ten známý pocit: Proč takový talent dostane někdo, kdo ho neumí unést? Dostat jej já, počítal bych teď doma medaile z Evropských a světových šampionátů… A nebo taky ne… Co já vím, jak to s člověkem zamává… :-)