Hodinky... aneb "momentální argumentační nouze"

"Tati, já jsem si zapomněla hodinky! Musíme se vrátit!" Takhle moje dcerka umí ozvláštnit cestu do školy. Oponoval jsem: "To nejde, škola zavírá za pět minut!"

"Ale já musím mít hodinky, jinak nebudu vědět, kdy bude přestávka. Paní učitelka nám sundala hodiny, co byly na stěně." Začala natahovat a kámen by se nad ní ustrnul.
"No ale teď už se vracet nemůžeme, budeš to muset zvládnout bez nich!" Byl jsem krásně neoblomný, ale to už jsem měl tušit, že z toho tak snadno nevyváznu. Dcerka se na mě podívala šibalským pohledem: "A co kdybys mi půjčil svoje?" Nadhodila s andělským úsměvem.
"No to né... Tak se holt budeš muset koukat na mobil." chtěl jsem odpovědět, ale naštěstí jsem to včas spolkl. Uvědomil jsem si, že tuhle "drahou srandu" jsem jí ještě do školy nosit nedovolil. 
Rychle jsem hledal nějaké jiné řešení. Přece jsem dostatečně inteligentní, abych desetileté děcko nějak elegantně přesvědčil, že hodinky vlastně vůbec nepotřebuje!
"Ona sice mobil nemá, ale Ty ano!" Prolétlo mi hlavou. Zrovna tohle jsem tak úplně slyšet nechtěl. 
"Navíc sedíš stejně celý den u počítače a tak můžeš koukat na monitor." Ani to mi dvakrát nepomohlo. Copak nedokážu nic vymyslet? 
"A když nejsi v práci, tak jsi na cestě. V autobuse i v tramvaji jsou taky hodiny". Docházelo mi, že tonu a pověstné stéblo hledám marně...
"A nebyl jsi to právě Ty, kdo jí o víkendu u oběda vynadal, že je sobecká, když si nandala tři porce tatarky a na ostatní nezbylo?" Tohle už bylo trochu pod pás, ale potměšilý hlásek v mé hlavě mě škvařil dál: "Tak tady máš ideální příležitost vychovávat k nesobectví vlastním příkladem..."
Vzdal jsem to: "Nastav ruku!" připjal jsem na její drobné zápěstí svoje obří digitálky, o které jsem si napsal Ježíškovi v době, kdy jsem chodil dělat rozhodčího a zamával oběma, doufaje, že se odpoledne zase ve zdraví všichni setkáme.
Řeknu Vám, že je to docela peklo... když se s Vaším potomkem proti Vám spiknou i Vaše vlastní myšlenky!