Kdysi jsem coby vyplašený elév dostal na starost vcelku rozsáhlou akci u našeho důležitého zákazníka.
Kolegové mě varovali, že zblízka poznám madam, s níž není úplně snadné pořízení, ale já byl plný optimismu. Byl jsem přesvědčen, že se svým šarmem a výmluvností vyjdu s každým. To byl ovšem hluboký omyl.
Když mi poprvé dáma, které v naší firmě nikdo neřekl jinak než „Herdekbába“, vynadala do bezvědomí, byl jsem totálně rozklepaný: Náš VIP zákazník je nespokojený! Byl jsem přesvědčen, že dostanu do hodiny výpověď.
Jak již bylo řečeno výše, celá akce nebyla jednoduchá, vždycky jsem dva pracovní dny řešil dozvuky předešlého týdne a tři chystal plány a harmonogramy na týden příští. A pravidelně dostával dvakrát třikrát denně „kartáč po telefonu“. Dle této milé dámy jsme neměli nárok na jakýkoliv přehmat a měli předvídat úplně všechno. Bylo mojí chybou, že v termínu, kdy jsme měli někde pracovat, byl ředitel této pobočky objednán k zubaři. Měl jsem očekávat, že zařízení, které si zákazník dodává sám, nebude fungovat a měli jsme mít s sebou náhradní a tak podobně. Po krátké době jsem přestal spouštět „bandurskou“ na své podřízené a smířil se s rolí určitého hromosvodu. Postupně jsem začínal být nesvůj ze dne, během něhož nějaká ta bouřka nepřišla a po delší době už jsem začínal vystrkovat růžky v podobě občasné odpovědi typu: „No vidíte to – já ty lumpy nechám okamžitě zastřelit!“
Jednou zase zazvonil telefon a já, vidouce kdo volá, jsem ztišil hlasitost na minimum, oddálil telefon od ucha na nějakých dvacet centimetrů, protože jinak by se mi kladívko a třmínek omlátili o kovadlinku a stisknutím zeleného tlačítka na sebe vypustil tradiční přednášku na téma: „Vaše firma je totálně neschopná, je zodpovědná za hladomor v Africe, živelné katastrofy v Americe a globální oteplování nemá na svědomí jenom proto, že jí díky té neschopnosti došly sirky!“. Trpělivě jsem přikyvoval a najednou se z telefonu ozvalo: „A NESMĚJTE SE TOMU!“. S hrůzou jsem zakryl mikrofon a došlo mi, že jsem se opravdu začal nahlas smát…
Přísná učitelka místo stále se zvětšujícího respektu dosáhla svou přísností pouze toho, že kdysi rozklepaný žáček už si z jejího věčného lamentování nic nedělal.
Když celá akce skončila, konal se velký banket. Se skleničkou vína v ruce jsme si se zástupci zákazníka navzájem mazali med kolem úst, jak jsme to všechno krásně zvládli a jak nám spolu bylo dobře. Jeden děkoval druhému a nakonec došlo i k tomu, že jsem stál tváří v tvář načančané dámě, která mi více než dvě léta znepříjemňovala život. Marně jsem přemýšlel, co bych jí hezkého řekl. Nakonec jsem s úsměvem poděkoval za „trpělivost, jakou s námi měla“. Nevím, jestli to bylo na mě vidět, ale myslel jsem si v duchu něco o místě, kam slunce nezasvítí, jak je rok dlouhý.
Když se nad tím zamýšlím takhle po letech, mám dojem, že jsem měl poděkovat za něco úplně jiného. Měl jsem poděkovat za určité zocelení, za posunutí hladiny stresu, za životní zkušenost, díky níž mě teď zdaleka nerozhodí nějaký ten nepříjemný telefonát. Paní už je dávno v důchodu, ale já si občas při vypjatých pracovních debatách, ať už se zákazníky, či s nadřízenými vzpomenu, že to není nic proti tomu, když na mě do telefonu ječela Herdekbába…
Tak doufám, že při užívání zaslouženého odpočinku moc neškytá. :-)
