Folkové setkání v Herálci 2016 - den první, pátek 5.8.

V pátek 5.8. jsem vyrazil na Folkové setkání v Herálci. Byl jsem pozván samotným organizátorem Lubošem Stráníkem. No, uznejte sami, kdo by odolal. 

První koncert se tedy nekonal přímo v Herálci, ale v kulturním domě hasičů v nedalekém Koječíně. Vzhledem k tomu, že celý pátek lilo jako z konve, to určitě nebylo od věci.

Přiznám se, že jinak jsem byl docela zvědavý na návštěvnost. Vesnička byla malá, parkování nijaké, stan jsem si postavil jenom já.. Zvědavě jsem okukoval sálek s množstvím židlí a přemýšlel, jestli se najde víc lidí, kteří by přijeli z větší dálky. Pět minut před ohlášeným začátkem seděl na svém místě pouze zvukař. Když se Honza Dobiáš v roli moderátora chopil mikrofonu, spočítal jsem cvičně diváky a vešel jsem se do třiceti. Přišlo mi to docela škoda a v duchu litoval organizátora.. To jsem se však (jako již v životě mockrát) pořádně spletl: Ještě než skončilo první číslo, byly židle zabrané, organizační četa postupně donášela další z venku, potom došlo na lavice. Ve finále byla v sále hlava na hlavě!

Program zahajovala sympatická písničkářka z Hradce Králové se známým jménem Jana Štěpánková. No proč ne, mladá dáma pracující ve zdravotnictví nabídla krásný úsměv a několik hodně zajímavých písniček, určitě o ní ještě uslyšíme.

Už v Jindřichově Hradci mě napadalo, že Jen Tak Taku pořadatelství Folkové Růže poněkud ubližuje. Kapela je zaneprázdněna organizováním, dává si čím dál méně času a je takovým předskokanem těch největších hvězd. Teď nastoupila jako jedna z mála, kterou jsem v pátečním programu znal a já učinil velký objev. Zjistil jsem, že jejich písničky mám pořádně zažrané pod kůží! Lámu si hlavu, čím to je, že jsem si toho dosud pořádně nevšiml. Repertoár se za poslední roky snad zase tolik nezměnil, tak buď jsem si na ně každoročním opakováním nenápadně zvykl, nebo jsem do nich dospěl. Hned vzápětí jsem si koupil CéDéčko a hraje mi pořád dokola. Nemůžu z hlavy vyhnat krásnou melodii „Písničky o šálku na kávu“, úžasný je „Barevnější svět“, „Čeřenská hora“, či „Z nadhledu“.

Samostatný odstavec si zaslouží písnička s relativně nicneříkajícím názvem „Kantorská“. Ta mi totiž naprosto vzala dech! Už jsem stihl vypátrat, že vznikla v roce 2006. Je možné, že jsem jí dosud neslyšel? Zakladatel kapely, Pavel Jarčevský, nám před písní rychle osvětlil o čem, či spíše o kom píseň je. Myslím, že i kdybych vysvětlení neslyšel, tak bych asi pochopil... Píseň se pozvolna rozjíždí vyprávěním o slečně, autor k ní promlouvá v minulém čase, takže posluchač tuší, že to asi dobře neskončí a potom přichází úchvatná závěrečná sloka. Celý děj je vlastně shrnut do čtyř řádků, v nichž není jediné slovo zbytečné:

Splašený kůň, opilý kočí

Tenký plamínek na svíci

Bojím se, bojím zvednout oči

K prázdnému místu v lavici

Pavle, smekám před Vámi. Já vím, bavili jsme se o tom, že se jedná se o silný příběh, který se skutečně stal, takže námět napsal sám život… Ale jedna věc je takový příběh zažít a jiná tak nádherně jej zpracovat.

Pavel Pokorný je pro mě velký paradox: v přátelích na Facebooku ho mám nejdéle ze všech muzikantů, ale vlastně jsem ho nikdy neslyšel. Sympatický kudrnatý borec se zvučnou kytarou a harmonikou na nástavci kolem krku. Trochu mi připomínal Boba Dylana. K ruce měl zručného bubeníka. Vzpomínám si, že mě to vystoupení bavilo, ale po pár dnech mi v hlavě žádná písnička nezůstala. Možná to bude tím, že jsem ještě měl myšlenky u minulé kapely a nenápadně po očku pročítal buletin nového úlovku. To je holt někdy problém u festivalů. Přijdete na řadu po někom, kdo něčím zaujal natolik, že se můžete snažit sebevíc a nevděčné publikum si toho pořádně nevšimne…

Když nastupoval na jeviště František Vlček se synem, byla nám slíbena legrace a ta se opravdu dostavila. Borec s kytarou zpíval, vyprávěl a na druhé hlasy „používal“ sympatického mladíka s dlouhými kudrnami, okouzlujícím úsměvem a překvapivě vysokým hlasem. Publikum se bavilo a bylo do zpívání často zapojováno, i když se po něm chtělo jenom „HEJ“, či „ŠŠŠ“. Říkal jsem si, že vložení veselého písničkáře do programu, to je takové příjemné odlehčení, to jsem ovšem netušil, co přijde vzápětí.

Skupinu Panelákoví fotři prostě nedokážu popsat. Málokdy se mi stává, aby mi došla slova, ale je to tak. To se musí slyšet a hlavně vidět. Čtyři borci na prahu nejlepšího věku na svá bendža (každý na jedno - na nějakou nástrojovou různorodost kapela příliš nehledí) zvládli hrát metal, Mozarta i Argentinské tango. Rytmický přístroj s názvem Ludvík V mi nápadně připomínal trpaslíka Ludvíčka ze seriálu „Krysáci“, ale vrcholem celého vystoupení byly originální převleky na každou píseň. Tekly mi slzy smíchu, bránice mi vibrovala… a nebyl jsem sám – nevěřícně se ze šatny přišly podívat i hvězdy večera, připravující se na své vystoupení. Dá se říci, že jsem si pořádně prodloužil život. Budu se muset na tuhle kapelu vypravit v Praze, uvidíme, jestli to nebylo jenom „kouzlo nečekaného“.

Závěr večera v Koječíně obstarala dvojice nestárnoucích bardů Wabi Daněk & Miloš Dvořáček a je třeba jedním dechem dodat, že jsou v neskutečné formě. Na začátku se tedy zdálo, že Wabi bude muset hrát sám, protože Miloš měl novou kytaru a ta se nějak nechtěla rozehrát. Nikdo netušil, jestli je to kabelem, konektorem na kytaře, nebo tam jenom vadí popruh, paní zvukařka běhala nahoru dolů a Miloš se tvářil nešťastně jako šafářův dvoreček. Wabi ten se smál, zahrál dvě písničky sám a potom odněkud vylovil kouzelný kabel, na který se rozverná kytara prostě chytla. A potom už bylo všechno, co si od legendy českého folku umíte představit: Byla Rosa na kolejích, Fram, Mongomery, Outsider waltz, Fotky, Listopad, Hudsonské šífy, Miloš do toho preludoval a obecenstvo se mohlo utleskat. Největší úspěch sklidila Irská lidovka Opilý Skot, která svým humorem dala vzpomenout na předchozí vystoupení. Přiznám se, že hned po návratu domů jsem si jí našel na youtubu a opsal si text, takže kdyby někdo měl zájem, mohu poslat. Na závěr nám Wabi přidal hned tři písničky, to abychom ho nehonily z pódia a zpátky. Jinak bychom ho asi jenom tak nepustili.

První večer byl zdárně u konce a mě nezbývalo nic jiného, než zaplout do spacáku a těšit se další porci muziky.