Folková Růže 2013, první díl - den druhý

Folková Růže se pro rok 2013 vrátila k formátu tří hracích dnů, ale mě pracovní povinnosti pustily jenom na pátek a sobotu. To bohužel tento report poněkud znehodnocuje, ale co se dá dělat.

První kapela, kterou jsem na druhém nádvoří slyšel, se jmenuje X-tet. Písně zpívané á-kapela mi tak úplně nesedí, ale dokážou mě zaujmout. To však není případ X-tetu.  Je to asi čistě pocitová záležitost, ale protože mě to mrzí, tak si kladu otázku: „Proč?“. Nějaké odpovědi bych měl. Každá skupina zpívající bez nástrojů by měla mít co největší rozsah hlasů. X-tet je složen za samých žen a jednoho muže, který sice zpívá skvěle, ale i jeho hlas je položen na muže vcelku vysoko. Chybí tam bas. Spirituál kvintet měl Dušana Ortínského, Mošny mají Davida Gregora, X-tetu bas chybí. Když už zaznělo jméno Spirituál kvintetu, dostáváme se k repertoáru. Asi není úplně od věci půjčit si cizí píseň a předělat aranžmá, ale musím počítat s tím, že budu s originálem srovnáván. Pobrukoval jsem si „Nebe na zemi“, ale provedení „Města s pěti vežemi“ a hlavně „Domova na zemi“ mě ošklivě zklamalo. Možná to bude tím, že hlavní part zpívala zpěvačka z Ukrajiny. Leckdo ten přízvuk považuje za roztomilý, ale ne pokud zpívá Vaši oblíbenou píseň. X-tet určitě není špatnou kapelou, ale pro mé uši by to chtělo více vlastní tvorby, srovnávání s folkovou legendou nevyznívá dobře.

Bonsai č.3 už pár let považuji za adepta na první folkovou ligu. Pořád jim trošku něco schází, ale není toho mnoho. Možná snad jenom ustálenější složení. Pro letošek jim frnkla půvabná zpěvačka s basistou, tak doufejme, že plánovaná nová zpěvačka pro změnu neklofne Jirku Tomana. Ale jinak mne Bonsai nezklamala, přesně vyplnila mé očekávání.

Bodlo mě loni nepotěšilo. Letos kluci přeci jenom přibalili trochu více energie do svých písní. I když možná je to jenom zdání. Čekal jsem od nich hodně a byl zklamán, letos jsem pod dojmem z loňska čekal málo a byl příjemně potěšen. Hloupé je, že po pár dnech si sice vybavím tváře členů kapely, ale nenaskočí mi žádný text, ani melodie.

Hluboké nedorozumění mě nadchlo před rokem. Celý rok jsem poslouchal loni zakoupené CD a záznamy na Youtube a letos jsem se cíleně na tuhle kapelu těšil. Tomuhle stylu muziky prostě hluboce rozumím – chytlavé melodie, srozumitelné texty, příběhy se závěrem, či pointou. Marně přemýšlím, co bych tomuto uskupení vytknul. Snad jenom to, že nemají další Cédéčko, nebo fakt, že kytarista (stojící z pohledu posluchačů vlevo) a basák (pro změnu stojící vpravo) se při zpěvu hrozně šklebí. Ale asi chápete, že pokud už člověk hledá takovéhle nedostatky, tak mu produkce kapely plně vyhovuje.

Sekvoj jsem loni nařkl, že jejich písně jsou až příliš smutné… a dostal jsem za to pořádně vyčiněno od manažerky kapely. Takže jsem se letos hodně soustředil, abych představení popsal co nejpřesněji. Kapela sama o sobě vůbec nepůsobí smutně. Naopak je s nimi sranda, někdy možná až trochu příliš. Netuším, jestli mezi zkušenými bardy opravdu tak bují ponorková nemoc, aby se museli do hlediště ptát: „Prosím Vás, Vy v té první řadě, zeptejte se Pavla, co hrajeme, my spolu totiž nemluvíme“, ale proč ne – obecenstvo se smálo a i já se dobře bavil. V textech zaznělo více optimismu než loni. To se musí nechat. Nevím, jestli je to tím, že kluci změnili složení písní, nebo jestli je to mým vnímáním. Po různých životních zkušenostech mi texty, v nichž chlapec lká nad rozchodem s dívkou, už vůbec nepřijdou smutné, zvláště pokud protagonista písně neutrpěl finanční či jinou majetkovou újmu. Řadím je mezi písně veselé, optimistické, neřku-li jásavé. Jinak jsem napočítal dvě mrtvoly (Ženská a Lucerna). Původně jsem chtěl uvést, že to je o dvě více, než bylo v repertoáru ostatních skupin, ale uvědomuji si, že to není tak úplně pravda. Hluboké nedorozumění nechalo v duchařsky pojaté písni zemřít celou noční hlídku bez uvedení počtu zemřelých a podobně v písni Baraba se hovoří o bratrancích, kteří mají svůj křížek u trati a k nim se v poslední sloce přidává i hlavní hrdina, tudíž co do počtu mrtvol opět nevyčísleno. Ovšem to považuji za kolektivní ztráty, které nejsou v hlavním plánu. Tím tedy netvrdím, že se to nepočítá, ale je to přeci jenom jiné, než když necháte v přímém přenosu spadnout frajera ze skály, že… ?

Tomáš Berka a Corpus delicti vzbudili pozornost svým vzhledem a složením nástrojů, respektive tedy tím, co všechno dokáže vzít do ruky nejmladší a nejkrásnější členka tria – Anička Drábková. Přiznám se, že muzika na mě byla nějak moc složitá a nebylo to jenom tím trsátkem, které měl Tomáš Berka na čele. Můj hladový žaludek mi několikrát vysílal signál, že bych si měl skočit na večeři a malý čertík ve mně dodával, že je to poslední kapela odpoledního programu, tudíž není na co čekat, ale vydržel jsem až do konce. Což je možná pro kapelu větší vyznamenání, než kdybych seděl jako přikovaný s plným žaludkem a vyhlídkou na svou nejoblíbenější kapelu nastupující vzápětí.

Večerní program zahájila kapela Zhasni. Jejich vystoupení nejlépe charakterizuje věta jejich frontmana: „Není pravda, že hrajeme samé smutné písně. Hrajeme i písně melancholické a depresivní!“. No pravda – bylo to na mě nějaké smutné, ale alespoň píseň „Zahořely“ s níž kapela kdysi soutěžila o titul „Talent Country radia“, jsem si zabroukal.

V podobném duchu pokračoval i Monty, ale ti, kdo ho znají už tuší, že to nevydrželo dlouho. Velký muž nám nejprve vysvětlil, že ho optimismus folkových posluchačů natolik irituje, že se rozhodl depresivními písněmi tuto idylu rozbourat… a vzápětí po těchto slovech spustil: „Máme doma šnééka… co nekouše a neštěká…“ Takhle po několika dnech si uvědomuji, že barvitě popsaná smrt nebohého zvířete v závěru písně možná neměla vyvolat takové veselí.. Každopádně je Monty živel, jenž pobaví vždy a za všech okolností.

Jablkoň má novou zpěvačku. Mladé děvče se jmenuje Maruška a podobně jako její předchůdkyně dodává partě kytarových virtuosů trochu té roztomilosti. Kapela nám předvedla vše ze své dokonalosti napříč všemi žánry. Přídavek v podobě folklorně punkové písně „Kdopak nám zazpívá“ ideálně naladil publikum na vrchol večera, včetně rozkošného pokynu: „Maruško HOBLŮJ!“

Před vystoupením Žambochů mě hodně pobavil vtípek moderátora Petra Sedláčka, který se pokusil vyvrátit všeobecně známou věc – totiž že název kapely kopíruje příjmení hlavních protagonistů. V jeho provedení je vše naopak. Jedná se o pseudonymy, vytvořené až na základě názvu kapely. Ten vznikl dle Japonské pohádky o pokaženém letadélku, kterou kapela kdysi viděla v angličtině a název „Jumbo- shit“ se tak zalíbil, že… No nic, u obecenstva to neprošlo.  S Honzou Žambochem začínám mít jeden problém. Svými předchozími koncerty si nastavil laťku tak vysoko, že není z perspektivy řadového posluchače vůbec vidět. Tudíž člověk ani nedokáže rozpoznat, jestli laťku tentokrát přeskočil, nebo podskočil. Každopádně se vznáší vysoko nad zbytkem folkového nebe. Mohu mu vyčítat, že z koncertů vypouští mou oblíbenou „Krátkou paměť“, ale ono stačí, když pohladí mou duši „Joem z Ikarie“. Tak snad jedna konkrétní výtka: na FCB Honza vystavoval fotku, na níž hrál na kytaru nohou. Tenhle ekvilibristický kousek mi na koncertě chyběl. Jinak doufám, že Jura Nedavaška byl po své výtce fotografům s pořízenými fotografiemi spokojený.

Nočníček v kapli Máří Magdaleny obstaral Michal Vaněk z kapely Zhasni. Tady asi půjdu proti proudu,  protože jsem slyšel spoustu chvály, ale mě tenhle koncert neseděl. Možná to bude tím, že prostě mám raději bendžo s kytarou, než klavír, možná tím, že akustika v kapli poněkud roztříštila mou schopnost vnímat text, každopádně jsem po třetí písni začal usínat a probral mě až vzduch venku. Můj nočníček představovaly tři deci vína ve vinárně pod hradem.