Folková Růže 2011 - recenze - díl 3.

Třetí den na Folkové Růži jsem podlehl diktátu pořadatelů a vyrazil na odpolední koncert už v 11:30 – tj. bez oběda. Bláhově jsem si myslel, že až přijde nějaká slabší kapela, tak si s klidným srdcem odskočím na dlabenec. To jsem se ale hrubě přepočítal..

Lážo Plážo program začínalo – to jméno mi něco říkalo a já nevěděl co.. Kapela má spoustu neřestí.. a ráda je ve svých písních opěvuje – Ódu na kouření vystřídala chvála lodi s bílými plachtami – ano, těmi, co bývají na etiketách od Rumu… Až potom zazněla píseň Koloťuk s níž se tahle squadra dostala do nejužšího finále talentu Country radia.. a já pochopil odkud mi to jméno bylo povědomé.. V téhle soutěži jsem jim moc nefandil a teď je mi jasné proč – mají totiž spoustu lepších písniček, což ostatně dokazuje mimo jiné i fakt, že o jejich CéDéčka se strhla rvačka a za chvíli byli pryč. Prostě úvodní kapela nasadila laťku setsakramentsky vysoko. Netušil jsem, že ji někdo dokáže tak rychle překonat.

Isara si na pódiu nechala třetinu z Lážo Pláža.. a spustila příval skotských a irských balad s fantastickými texty. Nemá cenu cokoli vypichovat – během jejich vystoupení jsem si podupával do rytmu a bez dechu vyposlechl všechno, co zahráli. V tradičním rozhovoru po vystoupení, kterým bylo vždycky vyplněno nazvučování další kapely, kapelník zničil všechny příznivce Osy, když na otázku, jestli mají s sebou nějaké CéDéčko odpověděl: Nic nemáme, kdo by se s tím tahal, stáhněte si to z nettu… nedal jsem se dvakrát pobízet a už to poslouchám v klidu obývacího pokoje.. A za jejich písničky bych rozhodně dal víc než „Čtyři pence jen“

Passage byla příjemným zážitkem stejně jako loni. Přízeň pánské části publika sice poněkud poklesla, když kytarista prozradil, že půvabná zpěvačka je vdaná, ale chytlavé melodie a šikovné texty tento handicap hravě do konce vystoupení smázly. Členové kapely si vysloužili bod navíc, když večer připravili fantastickou atmosféru ve vinárně pod hradem, ale to sem už jaksi nepatří..

Mošny nechť se na mě nezlobí, ale já už měl takovej hlad, že jsem na dlabanec utíkal ještě než zazněly jejich první tóny – bylo mi jasný že bych se potom už odlepit nedokázal… :-)

Skupina Alibaba má sice výhružné jméno a člověk by dle něj očekával čtyřicetičlenný sbor. Ve skutečnosti se jedná o takřka rodinnou záležitost - dva kytaristé a jedna zpěvačka – samozřejmě manželka zakladatele skupiny a autora písniček. Repertoár folkového posluchače neurazí, ale přiznám se, že mě ani nenadchnul – trochu mi chybělo větší charizma, i pokus rozespívat diváky byl nesmělý a vyzněl nějak do ztracena. I když možná to bylo tím, že jsem po dobrém obědě zaujal pozici na zádech s kloboukem přes oči…

Aulen Orfeus, to bylo podobné jako předchozí skupina – čtyři borci, vcelku pohodové písničky… z nichž si po týdnu při nejlepší vůli žádnou nevybavím…

A potom přišlo uskupení, které si říká „originálně“: Spolu. A začaly se dít věci… Pod tímhle názvem vystupují tři písničkáři: Honza Žamboch, Monty a Arnošt Frauenberk. Prvně jmenovaný dostane ještě dost svého prostoru, Monty zaujme na první pohled hlavně postavou (každý, kdo v dětství sledoval seriál „Rychlá rota“ asi tuší, že?)… tady zaujal hlavně tím, že tohle vystoupení (v 16:00 SEČ) málem zaspal, což mu bylo během zbytku dne neustále omlacováno o hlavu. Já se budu věnovat hlavně tomu třetímu vzadu – Jméno Arnošt Frauenberk totiž stojí za zapamatování… První dvě písničky okolo mně prošumněly a já si říkal, jestli bych si neměl skočit třeba zdřímnout do stanu a nabrat síly na večer… když Arnošt spustil svého Sněhuláka: „Protivnej sněhulák na kopečku stál, protivnej sněhulák, každýmu se smál“ – refrén celkem nic moc, ale sloky dokázaly obecenstvo rezesmát, ba dokonce rozřehtat – byl bych vděčen, kdybyste někdo dokázal dát dohromady celý text, já si zapamatoval pouze dvě sloky:

„Hovniválek v lese s každým kouluje se – není každá koule stejná, mě zasáhla jedna z lejna..“ a „Jedna koza z Nuslí podřízla se bruslí – ještě křikla: ´Nahraj bejku!´, než zakopla o hokejku“

No dobře – já vím, že pro národ potomků Karla Hynka Máchy to není nic kdovíjak hodnotného, ale diváky, včetně mě, to dokázalo naladit tak, že jsme si zbytek koncertu téhle trojice dokonale užili. Národ folkový totiž sice miluje texty o něčem, texty s myšlenkou, či příběhem, ale během celodeního přísunu vážných témat je vděčen za takhle nenáročnou „blbinu“, která dokáže atmosféru patřičně odlehčit.

Závěr patřil něčemu, co jsem ještě neviděl a neslyšel – pro případné kritiky tohoto tvrzení uznávám, že toho, co jsem ještě neslyšel, asi bude ještě dost, tak není nutno hned vykřikovat, že tohle zkoušeli už muzikanti v pravěku: Honza Žamboch zahrál jednoduchý motiv na kytaru, šlapajíce při tom na jakousi krabičku, potom kytaru odložil… a ten motiv se z reprobeden linul neustále dokola. Trojice muzikantů popadla mikrofony  a začala na danou melodii prostě improvizovat – o tom, že Monty málem zaspal, o tom, že neprší, že už se musejí loučit, ale nedaří se jim to ukončit – co verš to originál, dokonce se pokusili vtáhnout do děje i moderátora Míru Ošance (ale bylo to „bez šance…“)…

Arnošt s Montym odešli a na pódium přišli zbylí Žamboši. V tu chvíli Honza zavelel: „Dost bolo legrace“ a nekecal – kapela, kterou jsem měl zafixovanou ve škatulce „komedianti“ spustila proud vážných a mnohdy až depresivních písniček – myslím, že nejenom já jsem zatajil dech a na rukách zaregistroval husí kůži o velikosti rumových pralinek. Loni jsem cítil stud za to, že držitele dvou cen akademie populární hudby za obor Folk a Country vůbec neznám… letos mně během písničky „Krátká paměť“ popadl spíše vztek: Jak je možný, že jsem tohle nikdy neslyšel? Co dělají soukromá i veřejnoprávní rádia? Jak je možný, že to nezní z televize – ne tedy při estrádách, ale třeba při oslavách konce druhé světové války? Proč na to ještě nikdo nenatočil klip? (A že ten bych si dovedl představit velice sugestivní)… Nevím, jestli se jedná o autorovu fantazii, nebo jeho babička opravdu přežila Terezín a svému vnukovi o tom vyprávěla, ale na to vcelku nezáleží - je to jeden z nejlepších textů, které jsem kdy slyšel. A tahle věc nebyla během poslední hodinky zdaleka jediná.. Velice sympatické bylo i vyznání bubeníka kapely, který během přelaďování kytary slezl z podia a bez mikrofonu ztichlému publiku poděkoval za to, že ten proud depresivních myšlenek vydrželo a umožnilo mu tak si zahrát tohle smutné pásmo, které příliš často na řadu nepřichází…

Večer vsadili organizátoři na jistotu a do zbraně povolali ostříleného moderátora denního programu Míru Ošance. Kdybych si já mohl vybrat, koho bych z denního programu poslal na večerní nádvoří, určitě bych sáhl po kapele Isara… kdybych měl i druhou možnost, přibalil bych i sesterské Lážo plážo..

Jenomže mně se nikdo neptal, takže večer začínala Alibaba. Vystoupení bylo stejné, jako odpoledne – snad byl cítit ještě větší respekt před publikem, takže mé odpolední pocity nebyly dány jenom poobědovým odpočinkem. Není to špatná muzika, ale něco tomu chybí – snad opravdu jenom větší charisma

Potom přišli na řadu Žamboši a depresivní náladu nechali na druhém nádvoří – v hlavním programu vystřihli svá obvyklá čísla včetně oblíbených Znakoplavek i zpívání pozpátku.

Bluesberry letos slaví stovku. Hrají spolu čtyřicet let a frontman kapely slaví šedesáté narozeniny – tolik citace z průvodního časopisu. Upřímně jsem byl na jejich vystoupení zvědavý – věděl jsem, že někdo takový existuje, ale nikdy jsem je neslyšel… a musím organizátory pochválit – tohle vůbec nebyla špatná volba! „Já zpívám blues…“

Kapela Jananas mně musela hodně dlouho přesvědčovat, že její muziku vůbec chci poslouchat. Před festivaem jsem z jedněch vcelku povolaných úst slyšel, že „Jsou docela dobrý“, ale svým nástupem mě na dlouhou dobu znechutili: Velice půvabná zpěvačka nakráčela k mikrofonu a pronesla: „ČAU“ a když zkoprnělé obecenstvo nereagovalo, tak přidala otázku: „Je tu vůbec někdo? My na Vás tady totiž nevidíme…“.. Upřímně řečeno, takovýhle nástup bych očekával u Madony v O2 aréně a ne od začínající kapely, kterou mnozí (včetně mně) brali jako výplň programu před hlavními hvězdami večera.

Písničky téhla kapely jsou založené na textech – to mi vyhovuje, já muziku prostě vnímám textem, ale tohle bylo něco jiného, než klasické písně. Melodie šla tak nějak bokem, zpěvačka předváděla něco mezi recitativem a rapem (říká se tomu Hip-hop? Vážně nevím). Nutno uznat, že texty byly vážně vtipné a nápadité – respekt kapela evidentně nemá před nikým – na paškál přišla Helena Vondráčková, Zdeněk Troška i kompletní slovenská popmusic… No po počáteční nedůvěře jsem se začal bavit. Na druhou stranu mě docela zděsil jeden z přídavků: Cimrmani dobře vědí, že správně a včas použité sprosté slovo dokáže diváka pobavit i rozesmát… ale začínat refrén větou v níž jsou slušné jenom dvě předložky a jedno zájmeno… a to stále opakovat – sice to vyvolává záchvaty smíchu u teenagerů v hledišti, ale můj šálek kávy to není – asi stárnu.

Na kapelu Jananas stojí za to si zajít.. ale člověk musí být psychicky připaven na to, co uslyší a naladit se předem na tuhle vlnu. Po celodenním poslechu jsem byl upřímně rád, že jejich vystoupení končí a těšil se na vrchol třetího večera.

Hop Trop už dávno patří mezi legendy. Nedávno oslavili třicet let fungování kapely v nezměněném složení včetně zvukaře… To mimo jiné svědčí o tom, že lék na ponorkovou nemoc byl dávno objeven, ale nedostal se mezi dělný lid a pár vyvolených jedinců si jej hýčká pro svou vlastní potřebu. Jarda Samson Lenk na koncertech často zdůrazňuje, že „novou písničku musí interpretovi lidé odpustit!“. Na tom něco je – lidé si opravdu na koncerty chodí naživo poslechnout věci, které znají a mohou si je i zazpívat – ale u téhle kapely to prostě neplatí. Já jsem se tedy taky jaksi vzdálil ze své sedící pozice někam ke kašně na konci nádvoří, abych si mohl známé texty zazpívat a nerušil tak okolosedící, ale hlavně mě lákají nové kousky, které jsem ještě neslyšel – a ty tentokrát nezazněly… Bylo to jenom malinká skvrna na jinak dokonalé partii, kterou tři bardi na závěr Folkové Růže odehráli.

Poděkování na závěr.

Nemá smysl děkovat organizátorům, že dokonale zvládli další ročník nejkrásnějšího festivalu na světě (pro případné posměváčky: vážně se tomuto festivalu tak říká – znáte to: můžete protestovat, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat) – to už přede mnou udělali desítky lidí na sociálních sítích, či na stránkách zúčastněných kapel. Já bych rád poděkoval dvěma lidem: Honzovi Žambochovi a  Jurovi Nedavaškovi z kapely Žamboši. Na ně jsem narazil ve vinárně Pod hradem, kde kluci z Passage vytvářeli náramnou atmosféru, a posilněn trochou toho alkoholu jsem se s nimi dal do řeči….. nejenom, že mě neposlali do háje a vyposlechli si mé opilecké řeči na téma: “T´ byo vžně zkvlý“ - dokonce se při tom zvládli i usmívat….

Když jsem se druhý den probral ve stanu a mé vzpomínky začaly stepovat své oblíbené číslo s názvem: „pošetilé činy včerejší noci“, dlouho jsem se držel za bolavou hlavu… No nic – zuby mám všechny, monokl mne nezdobí…. A jedna vsetínská kapela má o jednoho velkého fanouška více…

A osmnáctý ročník folkové růže je minulostí – těším se, že se zase potkáme na tom devatenáctém.