Folková Růže 2011 - recenze - díl 2.

Druhý den nejkrásnějšího festivalu na světě mně organizátoři doběhli. Byl jsem léta zvyklý, že dopoledne koncertují neznámé začínající kapely. Potom si člověk může dát oběd, zdřímnout si a ve dvě začíná program s již poněkud zavedenějšími kapelami, které ještě nedorostly večernímu programu. Letos bylo vše jinak – program na prvním nádvoří začínal v půl dvanácté a končil v šest odpoledne… jenomže starýho psa novým kouskům nenaučíš, takže jsem si dal v poledne oběd, po něm pěkně hodinku s knížkou… na první nádvoří jsem dorazil ve dvě odpoledne a tudíž minul duo Šottových a kapely 6 tet a Leporelo. Co se dá dělat – omlouvám se jim a stížnosti prosím směřujte na Hlavní nádraží k pátému vodovodnímu kohoutku zleva.

Čtvrtým účinkujícím v pořadí byla kapela jménem Minaret – tenhle spolek hrající blegrass nejlépe charakterizuje  otázka, kterou hoši položili, když došlo na přídavek: „Chcete zahrát rychlou, nebo ještě rychlejší?“. Vtipálek v publiku chtěl rychlou… ale pomalu ….. kapela zahrála rychlou, a nejspíše ještě rychleji. Minaret hraje svižný bluegrass se kterým se dostal až do finálové desítky talentu Country radia.

Šantré se s písničkami excelentního kytaristy Dušana Vainera pomalu dotahují do té nejužší folkové špičky a je vcelku jedno jakého si k tomu vezmou basistu. Inka Tognerová je stále půvabnější, leč pro případné zájemce je nutno dodat, že jí v patách neustále chodil drsně se tvářící hromotluk. Další osudy Šantré si netroufám odhadnout – kapela stojí a padá s tvorbou Dušana Vainera a ten své síly napíná i jinými směry (viz níže).

Pětník to je zajímavý úkaz nejenom na folkovém nebi. Písně zpívané bez nástrojů jsou zajímavým oživením jakéhokoliv programu, ale nejsem si jist, jestli bych našel odvahu jít na samostatný koncert. Od loňska z pětníku zůstalo kvarteto a předvedlo celou škálu písní – žádná z nich však nedosahovala (alespoň tedy dle mého vkusu) kvalit dávného hitu „Rychlovarná konvice“, na který tentokrát nedošlo. Písně Voskovce a Wericha určitě patří mezi klenoty naší hudby, ale chtělo by to něco svého, nejenom zajímavé aranže starých pecek.

Bonsai č.3 se mi líbili už loni a letos své sympatické vystoupení zopakovali. František Stralczynski by na své nástupce byl určitě hrdý. Navíc na kapelu sedělo označení festivalová – po skončení svého vystoupení se nesbalili a neodjeli. Zůstali v Jindřichově hradci mezi posluchači v kempu a večer chodili hrát po hospůdkách. To jsou vždycky body navíc…

Epy de Mye se šíří rychlostí zvuku a nezabírá žádné očkování. To už jsem psal loni a stejně tak letos šlo o jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Kapela se poněkud proměnila: loni jim chyběl druhý kytarista a tak si půjčili Dušana Vajnera od Šantré – letos už s nimi Dušan vystupoval jako řádný člen a jeho elektrická sólová kytara dodávala už tak úderným písničkám pořádný drajv. Dalším nováčkem kapely je hráč na zvláštní nástroj, který se jmenuje Cajon (ten nástroj, ne ten hráč – ten se jmenuje Mirek Vlasák). Jak tuhle legraci popsat? Vypadá to jako takové štokrdle, na které si hráč obročmo sedne a buší do něj rukama. Uvnitř jsou podél ozvučné desky nataženy laditelné kovové struny (podobně jako např. u malého bubnu - tzv. virblu) a podle místa úderu na desku cajon zní. Zruční hráči umí na tento jednoduchý nástroj napodobit zvuk víceméně celé základní soupravy bicích, ale vzhledem k poloze v jaké muzikant stráví celý koncert bych nechtěl být jeho chiropraktikem. Na wikipedii je ještě zajímavá informace, že původně se pravděpodobně jednalo o bedýnku na přepravu ryb, nebo pomerančů, na kterou bubnovali otroci po té, kdy byli donuceni své vlastní bubínky spálit. Věřme tedy, že Míra bubnuje dobrovolně a pálit nic nemusel.

Já osobně tuhle kapelu vidím jako nástupce těch největších legend folkové muziky –Spirituál Kvintet, Brontosauři, Hop-Trop či Žalman, za dvacet let bude na jejich místě Epy de Mye. Netvrdím, že jsem nějaká Sybila, ale na tohle bych nějaký ten peníz vsadil.

Z písniček mně vzaly za srdce Fotky – tenhle text se zařadil do řady těch, co mi vháněly slzy do očí -  a ještě bych vzpomněl na krutě upřímnou „Nikdy neříkej nikdy“, kde je posluchač drsně varován, aby si nemyslel, že už v životě něco zažil…

„Nikdy neříkej nikdy, může se to stát – za rohem Tě čeká další pád“ (No jestli je to pravda, tak potěš Pán Bůh).

Jako takový bonbónek jsem si přichystal zamyšlení nad prvním velkým hitem kapely Epy de Mye – Lovcem Amorů – je to už relativně dávno, co s ním kapela prorazila v Conutra radiu, tak proč si trošku nerýpnout, že?:  http://jandourek.blog.idnes.cz/c/201597/Lovec-Amoru-zamysleni-nad-textem-pisne.html

Marien, to je další stálice v první folkové lize. Možná bych si ale už nevsadil, jestli se dostane do folkové dvorany slávy – podobně už totiž měla kdysi dávno nakročeno kapela Poupata, ale všechno skončilo rozvodem. Ti kdo znají pozadí určitě tuší, kam mířím. Věřme tedy, že druhé manželství frontmanovi kapely a autorovi většiny písní vydrží a spolu s ním vydrží pohromadě i Marien… No a pokud ne, tak se legendou stane Víťa Troníček sám s kytarou.

Jinak stále platí to co loni: Na rozdíl od Epy de Mye, která značně přitvrdila, Marien sází na tradiční akustické zbraně, včetně úžasné foukací harmoniky a já tohle považuji za to nejlepší, co se dá v současném folku slyšet…  a přitom  vůbec nemusí zařadit do programu mou oblíbenou: „S radostným výkřikem odhodím šatstvo, vyběhnu do polí poznávat svět… Pozdravuj vlaštovky a jiné ptactvo.. Já letos nemíním vystřízlivět…“

Laso na druhého moderátora druhého večera přistálo u kontrabasu Lucie Cíchové z kapely Epy de Mye a ukázalo se, že tahle všestraná slečna vedle svého nástroje a zpívání v pohodě zvládá i řečnické řemeslo.. a ať se na mě Honza nezlobí, je na ní i hezčí pohled… :-)

Večerní program zahajovala skupina Guinevra – z hlediska nazvučení to má svou logiku: početný soubor je lepší nazvučit před koncertem, než se s tím trápit někde uprostřed programu. Na druhou stranu, nevím, je-li vhodné její písničky pouštět do světa před dvaadvacátou hodinou, nebo tedy alespoň před dětmi. Ne že by se tedy v textech objevovaly nějaké věci ohrožující mravní výchovu mládeže, ale kapela hraje keltskou muziku a v té teče krev proudem… jedna mrtvola v příběhu je takřka povinnost, většinou je smrt barvitě popsána, vyšperkována nějakými detaily – hemží se to popravami, pokud není useknuta hlava, dojde alespoň na ruku a tak podobně - balada o zazdění mnicha s velkým apetitem patřila k těm nejmírnějším. No na druhou stranu rozjívená děcka v hledišti na konci vystoupení Guinevry seděla pěkně spořádaně a potichu. Co se jim potom v noci zdálo, to si netroufám odhadovat.

Epy de Mye a Marien svým večerním vystoupením jenom podtrhly svou výjimečnost. U druhé jmenované kapely jsem ocenil, že více méně navázali na odpolední program, takže žádná jejich písnička nezazněla dvakrát…

Narvané nádvoří potvrdilo, že folk opravdu žije: http://www.folkzije.cz/

a pak už vše směřovalo k vrcholu večera.

Spirituál kvintet hraje už neuvěřitelných padesát let. Taky na toto téma padlo několik žertovných poznámek … například Víťa Troníček se vymlouval na velikou trému, protože v zákulisí se připravuje kapela, na kterou chodili už jeho rodiče.. když byli mladí… Přisadil si i jeden ze služebně nejmladších členů Spirituálu Jirka Holoubek – i když ta historka, jak si první desku Spirituál kvintetu koupila jeho babička za mlada a nakonec mu jí dala do kolébky, vypadala poněkud přehnaně.. Přestože ji Jirka Tichota podpořil poznámkou, že stará paní Holoubková byla jedinou osobou, kterou z jejich koncertu za padesát let byli nuceni vyvést, ale dost drbů…

Spirituál kvintet to jsou určité jistoty: z pohledu diváka úplně vlevo Jirka Tichota se španělskou kytarou, vpravo Dušan Vančura, opírající se o kontrabas, vedle něj stále okouzlující Zdenička Tichotová. K dalším jistotám léta patřila Irena Budweiserová.. a najednou u jejího mikrofonu stála osoba mně neznámá. Novou tváří Spirituál kvintetu je Veronika Součková… a jak už to tak bývá, je zcela jiná, než její předchůdkyně. Hlasem se podobá spíše své nové kolegyni a s kapelou hraje teprve půl roku. Obecenstvo si získala hlavně ve vzpomínkovém okénku, kdy úžasně vystřihla Širý proud a když Zdenička vzápětí přidala baladu o tom, jak „Tmou zní zvony z dálky“ najednou bylo padesát let pryč…

Odbourat drtivou většinu diváků se podařilo při druhém přídavku, který Jiří Tichota uváděl slovy: „Tahle píseň je v originále poněkud infantilní a my jsme si jí doslovně přeložili a v našich začátcích zpívali… Jenomže potom se jí chopil Waldemar Matuška a s textem Ivo Fischera z ní udělal obrovský hit a tak jsme jí hrát přestali. Melodii budete znát a protože se tam hodně opakuje, můžete zpívat s námi…“ a na melodii „Jó, třešně zrály“  obecenstvo s chutí opakovalo text o smrti starého samce husy.. tedy až do předposlední sloky, kdy po trojnásobném „Stará husa pláče…“ zazněl z pódia „že s husákem bylo líp“ v tu chvíli se už nikdo na poslední sloku nesoustředil a každému došlo, co měla znamenat hláška: „a nemyslete si, že někdo z nás je stará husa“, která zazněla už do prvních tónů předehry…

A za této konstalace hvězd se šlo do hajan – nebo tedy alespoň já

To be opět continued