Folková Růže 2011 - recenze - díl 1.

Pokud by někdo náhodou nevěděl, o čem je v titulku řeč, tak vězte, že Folková Růže je třídenní folkový festival, který pořádá město Jindřichův Hradec ve spolupráci s místním gymnáziem a státním zámkem na nádvoří právě tohoto zámku. To jenom tak na úvod pro ty, kteří sem zabloudí nevybaveni patřičnými znalostmi. Recenzi na tento festival jsem psal i loni a protože jde o festival rodinný, na který se každý rád vrací, byla skladba kapel hodně podobná té loňské a tak se neubráním srovnání, jaké posuny se v jednotlivých kapelách za ten rok odehrály

Folková růže už je plnoletá. To není nic objevného – narážky na plnoletost se během osmnáctého ročníku nejkrásnějšího festivalu na světě objevovaly na každém rohu. Při zahájení prvního večera se moderátor a ředitel místního gymnázia v jedné osobě - Milda Vokáč - otázal, není-li přítomna nějaká slečna, která by v brzké době oslavila osmnáctiny… Čirou náhodou tam jedna byla a stejnou náhodou seděla asi ve třetí řadě, takže si mohla dojít pro symbolickou růži… že jde opravdu o náhodu diváky přesvědčil až půvabný rozhovor:

„A odkud jste, slečno?“

„No.. z Jindřichova Hradce – já chodím k Vám na gymnázium, pane řiditeli“

Asi to vážně nebylo připravené.. :-)

Moje představa o letošním festivalu byla jednoznačná: vezmu si na čtvrtek a pátek volno, ve čtvrtek ráno vyrazím, oběd si dám už v Jindřichově Hradci a od dvou hurá na malou scénu…. Člověk míní, pracovní život mění – povinnosti mě přikovaly v práci až do čtvrtečních 16:00, takže jsem na místo určení dorazil s odřenýma ušima a „jen tak tak“ stihl večerní hlavní program… To nemluvím o tom, že pátek jsem strávil s mobilem na uchu – o prázdninách by se nemělo tak pracovat, ale vysvětlujte to nadřízeným…

Z výše uvedených důvodů Vám tak o faktickém zahájení festivalu nedokážu napsat zhola nic a musím se vrhnout rovnou na večerní program na hlavním nádvoří. Mírným překvapením byla neúčast jedné z hlavních osobností celého festivalu Michala Juppa Konečného. O jeho zranění se během festivalu napovídaly hory slov, přejme mu tedy brzké uzdravení. Moje maminka v takových chvílích říkávala:“Nešikovný maso musí dolů“.  Druhý tradiční moderátor, výše uvedený Milda Vokáč si k sobě na každý večer vybral někoho z řad muzikantů. Prvním vybraným byl frontmann kapely Devítka a jeden z nejlepších současných kytaristů a textařů - Honza Brož.

Tolik zpravodajská povinnost a pojďme k účinkujícím:

Bezefšeho. Tahle kapela má rytmus v těle – během jejích písniček si nelze nepodupávat a všelijak se nekroutit, prostě je ideální na zahájení festivalu a rozehřátí publika. Navíc má ve svém středu tři půvabná děvčata, takže si na své přijde i divák nemrava a je jedno jestli dává přednost blondýnkám nebo brunetám. Kapela si samozřejmě neodpustila svůj největší hit: rytmickou pecku „Pí rim pim pim, pí rim pim pom“, což sice na první ťuknutí zní jako infantilní popěvek, ale ve skutečnosti se jedná o velice nápaditý text o dvou lidových bakelitových vozítkách značky Trabant.

Stráníci – to je uskupení okolo manželů Stráníkových, i když moderátor odpoledních koncertů Míra Ošanec, který v tomto uskupení hraje na kytaru, se snažil diváky přesvědčit, že už delší dobu se kapela jmenuje „Míra“. Loni jsem jejich produkci kritizoval s tím, že hrají hlavně cizí písničky a nějak rezignovali na vlastní tvorbu, letos předvedli něco přesně podle mého gusta: melodie byly většinou převzaté od největších hvězd světového folku (B.Dylan a podobně) a opatřené zajímavými vlastními texty. Pro mě ideální kombinace: melodii člověk tak nějak podvědomě zná, takže se nechá unášet známými vodami a může se soustředit na text. Tak nezapomeňte: „Létá ten kdo shodil zátěž, co ho drží na zemi. Chce to znát houpavej pocit, nebudem nikdy znaveni.“

Jen tak tak, to je skupina, která mě loni velice překvapila, letos se z ní ovšem stalo pouze duo – Petr Jarčevský – Nela Mládková. Je dost pravděpodobné, že tenhle vývoj byl někde vysvětlen, ale během hlavního koncertu ne a já po tom tak nějak nepátral zahlcen dalšími dojmy. Samozřejmě že ve dvojici s jednou kytarou a flétnou či všemožnými chrastítky nelze udělat takový zvuk jako ve čtyřech a více lidech, takže se nádvoří zklidnilo, ztišilo a zaposlouchalo do zajímavých textů a pozvolných melodií. Tohle vystoupení jsem si užil, ale musím říci, že si po týdnu nevybavím žádnou z písní – to není chyba kapely, nebo snad autora, je potřeba aby se za nos chytla hlavně komerční rádia a z nějaké udělala hitovku čistě tím, že jí lidem dvakrát třikrát denně pustí do ucha – určitě to za to stojí.

Devítka – to pro mě byl vrchol večera. Jejich loňské vystoupení profrčelo bez nových písniček a já si ho ani nijak pořádně nezapamatoval. Letos Devítka prezentovala své nové CD a já začal lapat po dechu – tahle muzika mně prostě dostala. Honza Brož, coby autor všech písní, vystudoval textařčinu, takže se tak nějak očekávají inteligentní texty. Jeho písně nejsou epické, neodehrávají se v nich příběhy – jeho písně jsou pocitové, nabízejí zamyšlení a vzpomínky na ty nejhezčí možné chvíle. Pokud se člověk dokáže zaposlouchat, protáhnou ho prozpívanými rány a nabídnou mu tolik moudrosti, kolik jenom unese. Ještě teď cítím „v žilách burčák a v dechu krev“ a mám pocit, že jsem dostal víc, než si zasloužím.

Blesklo mi během prvních písní hlavou, že Honza stárne a věkem moudří… jenomže během další písně zaznělo: „Jsem starší víc než o pár let, čekat na jaro je pro mě těžší, než se zdá..“ – V tu chvíli mi došlo, že tahle písnička se objevila na prvním CD někdy před patnácti lety a začal jsem mít neblahé tušení.. To ještě zesílilo, když Honza uváděl další písničku slovy:

„Dostal jsem už několik ocenění za písničky, ale to největší mně potkalo před spoustou let. To mi přišel dopis bez zpáteční adresy a tam stálo: Vážený pane, vaše písnička ´Hej, lidi´mi pomohla přežít nejtěžší rok mého života, rok v kriminále… Takže i kdybych už nic v životě nedokázal, tak to stálo za to“

Písnička „Hej, lidi“, podobně jako spousta ostatních z téhle autorské dílny patří mezi ty texty, které opravdu dokážou lidem pomáhat v těžkých chvílích a já byl moc rád, že už je tma, takže slzy dojetí nejsou vidět. Závěr z toho byl jednoznačný: Honza s věkem nemoudří – nemá to totiž vůbec zapotřebí – moudrost byla v jeho textech už když mu bylo dvacet. To jenom já si, coby průměrný posluchač, s postupujícím věkem a přibývajícími životními fackami všímám v textech úplně jiných věcí, než kdysi… a za tenhle večer odpustím kapele Devítka daleko víc, než jenom tu „Chvilku v peří“

Z Devítky odešel z jeviště pouze sólový kytarista Petr Havrda řečený Haf, přišel Pavel Žalman Lohonka a rázem z toho byl Žalman a spol. Zkušený bard prohlásil: Letos jsem se rozhodl, že budeme hrát samé staré pecky. Kvůli tomu jsem ho loni kritizoval, ale letos po návalu nových věcí od Devítky jsem za to byl rád. Berme to jako důkaz toho, jak to mají muzikanti těžké – nejenom že není možné zavděčit se každému posluchači, ono kolikrát není možné zavděčit se dvakrát za sebou stejnému posluchači. Staré fláky jsem si užil, do nosu nám voněl divokej horskej tymián, propluli jsme s truhlou zlatých spon až do přístavu Avalon.. a v závěru koncertu byl na pódium pozván i Haf, procházející se v zákulisí jako hladový tygr a starší písničky dostaly ještě nové podbarvení elektrickou kytarou. V okamžiku kdy přišel na řadu druhý přídavek jsem si říkal, že mu taky mohli dát nějaké opravdu samostatné sólo. Píseň malých pěšáků pomalu odeznívala, obecenstvo usínalo, když Haf nastoupil a předvedl v několika minutách, co z té kytary dovede vytáhnout. Ideálně tak diváky probudil na tradiční závěr – šedovlasý bard i s družinou sestoupil mezi lid, pohrdl pomocí elektrických zesilovačů a za pomoci desítek hrdel z obecenstva zazněla klasika: Nezacházej slunce…. A nikomu nevadilo, že se blíží hodina duchů a skrz hustá mračna sem tam prokoukne maximálně stříbrný měsíc..

Do stanu jsem odcházel nabit energií tak, že kdyby po mně někdo chtěl, abych uběhl maratón, zeptal bych se jestli jenom jeden, nebo si to můžu střihnout i zpátky…

To byl můj úvodní den na nejkrásnějším festivalu na světě…

To be continued….