Dej mi jsou v komíně, aneb vycpanej ježek

Petr Novotný svého času založil svou popularitu na tom, že vyprávěl historky ze svého rodinného kruhu. Cožpak o to, úspěch to mělo, ale přeci jenom bych nerad založil svůj blog na něčem podobném. Na druhou stranu každý, kdo má doma malé děti, ví, že ty jsou přímo studnicí podobných zážitků. Hlavně svou schopností zapamatovat si všechno, co řekneme a v pravý čas to použít.. samozřejmě proti nám. Snad mi tedy čtenáři odpustí, že dnešní článek věnuji dvěma nejkřiklavějším výpadům naší dcerky….

Dej mi jsou v komíně

Znáte kouzelné slovíčko? Nemyslím tedy zrovna Abraka dabra, nebo simsala bim, ale to, které otevírá brány ke splnění našich tužeb… Čas od času na něj každý z nás zapomene…

„Dej mi … „ (místo teček doplňte jakékoliv podstatné jméno) tohle slovní spojení používají nejenom děti, ale často takto „ujíždějí“ i dospělí. Když jsem byl malý a vyžadoval něco tímhle způsobem, moje maminka odpovídala: „Dej mi jsou v komíně!“. Upřímně řečeno, moc jsem té větě nerozuměl, ale nepátral jsem po jejím smyslu. Bral jsem to tak, že tímhle slovním spojení nelze ničeho dosáhnout a ono bez užitku vyletí komínem.

Teď už coby babička použila stejný výchovný prostředek na naší dcerku. Já se nad tou větou poprvé po letech zamyslel a začal se šíleně smát – mě teprve na prahu čtyřicítky došlo, že „dej mi“ v této větě mají být „dejmy“ – pro ty, co to nechápou ani takto napsané ještě dopřeložím: nespisovné množné číslo slova „DÝM“…

Utekly dva dny, já seděl u večeře a upíjel z PET lahve Dobré Vody (no dobrá – vím že Guth Jarkovský by z mého stolování zešedivěl, ale vy mi to snad odpustíte bez újmy na svém vlasovém porostu). A najednou vedle mě zazvoní dětský hlásek: „Dej mi napít!“…

Nadšen, že můžu použít větu, jejíž význam jsem konečně odhalil, jsem odvětil: „Dejmy jsou v komíně!“..

Dcerka chvíli bojovala sama se sebou a se snahou sáhnout po láhvi bez nějakého dalšího vysvětlování, ale potom polevila, řekla „Prosím…“ a já láhev otevřel a podal…

Dcerka se napila jednou, podruhé, potřetí … a po očku sledovala, jak já sedím, v ruce držím víčko připraven zaskočit, kdyby se jí láhev z malých ruček vysmekla a večeře mi zatím stydne. Nevydržel jsem a řekl: „No šup, šup, dej mi to zpátky“

A jen jsem to dořekl, zvonivý hlásek si vychutnal své: „Dejmy jsou v komíně!“

Co Vám mám povídat – pět minut jsem se chechtal, než jsem ze sebe dokázal vypravit „Prosím“ a láhev odebral..

Vycpanej ježek

Každé malé dítě má nějaké touhy. Například já jsem chtěl „vycpanýho ježka“. Možná Vám to připadá poněkud morbidní, ale vysvětlení je celkem roztomilé: Zamiloval jsem si příběh Krtek a ježek.

Vzpomínáte? Ježek se nechce s nikým kamarádit, s nikým se rozdělit o svůj dlabanec a ignoruje i varování, že někdo jde. Jeho idyla vezme za své, když je chycen do klece. Tuto klec lidé umístí ve škole do přírodopisného kabinetu. Krteček s myškou se tam vypraví a ježka zachrání… a mimo jiné se šíleně leknou vycpané kočky. Krtek jako první přijde na to, že od ní nebezpečí nehrozí. Nakonec jí tahá za ocas, houpe se na něm a strká jí ruku do tlamy.. Ovšem se stejnou suverenitou se chová i ke skutečné kočce, která je zaskočí na dvoře – tady je zase zachrání ježek, když je všechny schová do klubíčka.

Žádal jsem vysvětlení, proč se ta první kočka nehýbala a bylo mi tedy vysvětleno, že byla vycpaná. Moje dětská dušička nepátrala po tom, kdo ji vycpal a čím – prostě se mi líbil ten fakt že je možné mít zvířátko, které neuteče.. a protože se mi líbil ten ježek, zatoužil jsem mít ho doma vycpaného – ne tedy skutečného (myslím, že jsem ani tenkrát nevěděl jak skutečný ježek vypadá), ale toho nakresleného od pana Millera…

No prostě jsem pořád opakoval: „JÁ CHCI VYCPANÝHO JEŽKA“ … a dlouho se mně to drželo.

Rodinní příslušníci mi to léta připomínali – ať už v okamžicích, kdy došlo na vyprávění rodinných historek, nebo když jsem ve svých pubertálních i pozdějších letech měl nějaké málo reálné přání, už za mnou letěl dotaz: „A nechtěl bys radši vycpanýho ježka?“

A teď opět střih do současnosti: Dcerka nejenom že říká „dej mi“ občas i něco podobným způsobem „CHCE“… větu: „já chci ….. (opět doplňte dle uvážení)“, beru jako větu oznamovací - reaguji na ní tedy také nějakým tím oznámení: většinou tedy větou, že já bych zase chtěl hodnou holčičku, co umí správně poprosit..  Ovšem už jsem se taky párkrát neudržel a odsekl, že já chci zase vycpanýho ježka..

Není to tak dávno, co jsme si dcerku s bývalou ženou předávali a při té příležitosti si dali kafčo a pokecali. Říkala mi: „hele, nevím co si mám o tom myslet, ale včera jsem telefonovala a jí jsem řekla: ´Já bych chtěla, abys byla chvilinku potichu…´ a ona mě odpálkovala slovy: ´Já chci vycpanýho ježka!´ Nevíš, co to má znamenat?“

Snad mi tu lež Bůh odpustí, ale tvrdil jsem, že nemám tušení…