Chvála textu

Vždycky jsem měl rád českou muziku. Neberte to jako projev vlastenectví, melodii mohl klidně napsat indián zkřížený s eskymákem, ale aby se mi písnička alespoň trochu dostala pod kůži, musela mít českého interpreta, nebo alespoň český text.

Tahle skutečnost mě v dobách dospívání docela limitovala. Spolužáci šíleli po kapelách jako Depeche Mode, Pet Shop Boys, Abba či Europe a já poslouchal Hanku Zagorovou, Marušku Rottrovou, Karla Gotta, či Waldemara Matušku.

Tátův kamarád z Moravy mě jednou u slivovice zkoušel vnutit Elvise – pořád do mě hučel: „ Slyšíš ten úžasnej hlas?“...  No slyšel jsem ho, ale co s hlasem, když nevím, o čem zpívá?

Stejně tak mi neseděly  písničky s vysloveně stupidními texty. Dodnes si vzpomínám, kterak jeden spolužák vychvaloval úžasnou věc jménem „Kůže“: „napřed šílenej nářez, potom někdo zařve :´Jaká?´ a druhej na to: ´sedřená´ a pak zase šílenej nářez“…  Nechápal jsem, co se na tom může někomu líbit.

Marně jsem si lámal hlavu, proč k tomu, abych si písničku užil, potřebuji srozumitelný a smysluplný text, až jsem na to jednou přišel.

Bylo to na koncertu kapely Cimbal classic. Nenechte se zmýlit názvem, tahle kapela hraje svižný popík ovšem na tradiční cimbálové nástroje. (Drtivá většina kapely v různých obdobích doprovázela Hanu a Petra Ulrychovy v jejich kapele Javory) Dalibor Štrunc zaťukal do cimbálku, jeho žena Kačenka spustila procítěné „Svííítááá“ … a já se přistihnul, že mi automaticky v mysli naskočil pohled na jednu konkrétní louku, kam jsme jezdívali pod širák, a slunce těsně nad obzorem… a v tu chvíli mi to docvaklo: vždyť já každou písničku vnímám jako film… Přesně to, co zpěvák zpívá, mi moje fantazie někde vzadu v hlavě promítá na pomyslné plátno.

Proto mám tak rád písničky Honzy Vyčítala, i když jsou kolikrát zpívané samotným autorem, který má všechny logopedické vady, na něž si dokážete vzpomenout. On totiž ve svých textech dokáže během pěti minut  ve verších převyprávět scénář, z něhož by průměrný režisér vystřihnul dvouhodinový western.

Proto mě tak bere Jarda Samson Lenk z jehož textů přímo tryská živočišná radost ze života.

Proto mám rád folk všeobecně, protože ten si na textech zakládá – ať už jde o blbiny, viz třeba Nohavicova Ladovská zima, nebo o vážné věci, třeba z repertoáru Spirituál kvintetu.

Takže už vím, proč mě neberou písničky, které nemají český text…

Teď jenom nevím, jestli je to dar, nebo naopak prokletí: Na jednu stranu si nikdy nevychutnám Mozarta, Verdiho, ale ani Queen, či Beatles. Na druhou stranu každá písnička mi v několika minutách nabídne podobný zážitek, jako jinému návštěva divadla, či kina… :-)