Černobílá kolegyně

Mám v práci kolegyni a ta je černobílá. Ne, nehodlám jí přirovnávat k televiznímu přehrávači ze sedmdesátých let, ani nevypadá, jako když vypadla z grotesek s Chaplinem. Prostě se obléká do kombinace černé a bílé.

Ovšem jde na to důkladně. Nesmíte si myslet, že mluvím (píši) o někom, kdo si vezme bílou halenku, černé kalhoty a je „vymalováno“. Tohle děvče si potrpí na detaily: Obroučky brýlí jsou černé s bílými proužky, svetr černobíle pruhovaný … a to nic není proti „párovým“ doplňkům! Jedna náušnice černá, druhá bílá… nehty na jedné ruce nalakovány na černo s bílým proužkem, na druhé na bílo s černým. Prostě dává si na svém „black & white“ stylu záležet.

Samostatnou kapitolou jsou boty. Tam je to finančně nejnáročnější, protože když už dojde na nákup bot, je nutné pořídit dva páry: jeden černý a druhý ten samý, ale bílý. A potom, jak už asi tušíte, si bere vždy jednu botu černou a druhou bílou. Nevím, jestli je to úplně normální, nebo se jedná o nějakou úchylku. Na to by možná lépe odpověděl nějaký specialista – psychiatr. Každopádně kolegyně je milá, příjemná, máme jí rádi a nějak jsme si na to prostě zvykli.

Nedávno nám vyprávěla, že jela tramvají a za ní seděl podivný páreček teenagerů. Podivný proto, že seděli tak nějak v „opačném gardu“: děvče na sedačce a mládenec děvčeti na klíně. Ne že by na tom nějak extra záleželo, ale za zmínku to stojí, aby bylo jasno, že ani u tohohle páru nebylo vše úplně tradiční.

Najednou kolegyně slyší „hlasitý“ šepot: „Hele ta ženská má jednu botu bílou a druhou černou!“ Upřímně řečeno: nepřekvapilo jí to. Hodně lidí takhle reaguje, takže dělala, že neslyší a v klidu si četla knížku. Jenomže když tanhle dvojička ještě další tři stanice relativně nahlas řešila, jestli je vůbec možné, aby byl někdo tak roztržitý, že si ráno vezme každou botu jinou, nedalo jí to, otočila se a spustila: „Nezlobte se, ale já nemám každou botu jinou! Ty boty jsou obě stejné, jenom má každá jinou barvu!“ a pro odlehčení situace dodala předem připravené vysvětlení: „Víte, já mám problém rozeznat pravou a levou stranu a tak si pamatuji, že levá strana je ta, kde mám bílou botu!“

A otáčela se zpět s pocitem, že byla takhle po ránu bezprostřední, vtipná a okolí pobavila.

Ovšem zezadu se neozval pobavený smích. Naopak pokračoval „šepot“, který by dokázal rozdrnčet okna nejenom té jedoucí tramvaje, ale i okolních domů: „Hele vona bude asi nemocná!“ … „No asi jo… A nebo úplně blbá!“

Takže vážení přátelé, až uvidíte v pražské MHD krásku, která bude mít jednu botu bílou a druhou černou, tak vězte, že není ani roztržitá, ani nemocná, dokonce si ani nehraje na Pierra Richarda v jedné z jeho nejslavnějších rolí. Prostě je černobílá…