Zamyslel jsem se nad textem veleznámé lidovky a ke svému překvapení jsem nalezl spoustu nejasností, nepřesností a neváhám to napsat – i několik vyložených protimluvů. Zamyslete se tedy se mnou nad rozborem písně BESKYDE, BESKYDE:
První verš:
„Beskyde, Beskyde, kdo po Tobě ide?“
Z prvního verše vyplývá, že tato lidová píseň je psána nějakým zapomenutým nářečím, kde známé hory, v nichž se odehrála nejoblíbenější veselohra 20. století, jsou komoleny nepomnožným číslem – dnes bychom otázku správně položili takto: „Beskydy, Beskydy, kdo to po vás chodí?“
Autor písně na nás hned od začátku vytahuje oblíbený výrazový prostředek – personifikaci, nebo-li zosobnění. Proti tomu nelze nic namítat – v našich písních, se lidé často baví s neživými, či abstraktními pojmy, jako jsou vítr, slunce, moře a tak podobně, tak proč se netázat horského masívu, že?
Na druhou stranu mne ovšem zaráží, na co se autor písně ptá – přeci jenom lidé, kteří se pošetile ptají neživých věcí mají i pošetilé dotazy typu: „Proč je lásky málo?“, většinou tedy proto, že se ani nedá očekávat, že by se dočkali odpovědi. Tady je pošetile položen zcela praktický dotaz suplující sčítání lidu, potažmo průzkum cestovního ruchu… a stejně překvapivá je i skutečnost, že autor odpověď dostává…
Druhý verš:
„Černooký bača ovečky zatáčá.“
Čtyři slova a v nich tolik nejasnosti…
Já chápu, že píseň vznikla v době, kdy tato planeta ještě nebyla tak přelidněna jako dnes, ale řekněme si upřímně: Jeden bača na celé hory je i na tu dobu zoufale málo!
Je možné, že autor chtěl říci, že lidí na horách žije více, ale on si jako průvodce vybral jenom jednoho a z rytmických důvodů se o tom nezmínil.
Další podstatnou nejasnost vidím v barvě bačových očí. Kolik doopravdy černookých lidí znáte? Lidé žijící v našich krajích mají oči modré, zelené, hnědé, ale nikdo narozený ve střední Evropě nemá oči černé – takové bychom museli hledat daleko jižněji, nejlépe okolo rovníku. Přesto se to v našich lidových písničkách černýma očima jenom hemží – jako by modré oči spát nepotřebovaly…
Tuší někdo, jakpak se zatáčí s ovečkami? Mají řídítka, nebo snad volant? V pubertálních letech jsme tuhle píseň s oblibou komolili a nechávali milého baču zatáčet Trabanta. Při dnešním rozboru docházím k názoru, že naše verze, při níž motorizovaný frajer zajížděl k salaši dvoutaktním bakelitově kapotovaným divočákem, byla daleko blíže k pravdě, než originál.
Třetí verš:
Ej bačo, bačo náš, pěknú košulku máš.
Kdo ti ju vypere? keď maměnky nemáš?
Autor si dosytnosti pohovořil s pohořím a vrhl se na přeci jenom sdílnějšího jedince.
V první části tohoto verše musí člověka zarazit neskutečně servilní tón, jímž autor ústy zpěváka milého baču oslovuje. Nešťastníka, o kterém si z předchozího sdělení musí myslet, že patrně s výjimkou ovcí nevidí na horách živou duši, si přivlastňuje a ještě mu podlézavě chválí košili.
Ve druhé části potom autor začíná vyzvídat a přitom mimo jiné ukazuje podezřelé znalosti – ještě na začátku písně neměl tušení, kdo to na horách chodí a najednou přesně zná rodinné poměry člověka, který mu byl právě představen – už to by milého baču mělo varovat
Čtvrtý verš:
Já nemám maměnku, ale mám galanku.
Ona mi vypere černú košulenku
Ona ju vypere a pěkně vyválí,
až půjdu k muzice každý mňa pochválí.
V závěru písně se dosud sympatický bača zachová jako neskutečný tupec.
Chápu, že noviny na hory nechodí a kdo ví, umí-li milý bača vůbec číst – ale přeci jenom: místo toho, aby servilního bulvára poslal tam, kde záda ztrácejí poctivé jméno, klidně mu předestře svůj milostný život jako na dlani. Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby v následujícím čísle Beskydského Blesku vyšel článek o uzurpátorovi, který zneužívá svoji partnerku k domácím pracem, zatímco on sám se ve vyprané košulce baví u muziky, doprovázený fotografiemi nahého bači se ztopořeným mužstvím…
