Na vlastní oči u nás ještě téměř nikdo uprchlíka neviděl. O problému migrační vlny čerpáme téměř bezvýhradně informace pouze z médií.
I přesto, nebo možná právě proto, již téma uprchlíků dokázalo vykopat další hluboký příkop v české společnosti. Hysterie a krajní pohledy vymazaly racionální debatu. Zdravý rozum dostává na frak zleva i zprava. Proč tomu tak je? A jak z toho ven?
Na jedné straně stojí skupina lidí, jejich odpůrci je nejčastěji nazývají sluníčkáři, která s velkým halasem otevírá uprchlíkům nejen svou, ale hned univerzálně českou náruč. Děje se tak prostřednictvím nejrůznějších textů a iniciativ na internetu, demonstrací na ulicích, ale i konkrétních aktivit na poli komunální politiky. Příkladem budiž snaha jednoho ze zastupitelů Prahy 1, kde sama bydlím, který požadoval, aby tato městská část vyčlenila pro potřeby uprchlíků několik svých bytů. A to v situaci, kdy u nás téměř žádní uprchlíci nejsou, zatím nic nenasvědčuje, že by po usídlení právě v České republice toužili a vláda teprve vyjednává o konkrétní podobě našeho zapojení do řešení problému migrační vlny. Navíc se bavíme o samém centru Prahy, které je již nyní přetíženo turisty, a navíc přitahuje i cizince, které se k nám určitě lákat nesnažíme. Příslušné úřady již nyní řeší kauzu muslimské modlitebny, která byla bez povolení provozována v Opletalově ulici.
Na straně druhé jsou odpůrci přijímání uprchlíků, kteří v drtivé většině upozorňují na nebezpečí islámského terorismu a obecnou rozpínavost tohoto náboženství. V mediálním prostoru si dobývají stále silnější pozici. Tu jim razí například i prezident Zeman. Pokud se podíváte do diskusí pod články, které se věnují tématu uprchlíků, zjistíte, že se vůči uprchlíkům vyhraňují stále ostřeji. Jejich nelibost, která již dávno přerostla v nenávist, se však zároveň obrací i na již zmíněné „sluníčkáře“ a rovněž evropské i tuzemské politické představitele. V očích odpůrců totiž nezastávají dostatečně tvrdou linii. Padají velmi ostrá označení, mluví se o vlastizrádcích, kteří dávají naši zemi všanc.
Problém migrační vlny vnímám jako závažný a naši budoucnost do určité míry ohrožující. Ovšem ještě více mě děsí vlna ať již „sluníčkářského“ či protiislámského extremismu. Tato tsunami je už totiž, na rozdíl od uprchlíků, přímo mezi námi, a její následky budou ničivé. Jednak v tom, že válečná sekera mezi všemi znesvářeným stranami je zaťata velmi hluboko. Ale snad ještě více v tom, že tato propaganda zdánlivě jednoduchých řešení složitých problémů oslovuje stále větší množství lidí. To ohrožuje demokracii v naší zemi potažmo v celé Evropě a zároveň hází klacky pod nohy opravdu smysluplnému řešení uprchlického problému.
Ten je totiž podle mého názoru natolik politicky citlivý, že dlouhodobé funkční řešení vyžaduje co možná největší společenskou shodu. Osobně jsem přesvědčena, že nám naše humanisticko-demokratická tradice ale zároveň i prozíravost velí neobracet se k potřebným zády. Na druhou stranu by ale naše pomoc měla být poskytována za námi určených podmínek. A to pouze těm, kteří ji nejen potřebují, ale zároveň i chtějí a jsou připraveni ji také ocenit. Především tím, že když přicházejí najít lepší život pro sebe a své děti do Evropy, tak budou plně respektovat naše tradice a zákony. Ty mimochodem zaručují svobodu vyznání. Tudíž až na extremisty nebude nikdo ani muslimským uprchlíkům zakazovat jejich víru, pošlapávat hodnoty a způsob života. Ovšem zároveň my máme nejen právo, ale troufám si říct i povinnost, vyžadovat od nich totéž. Koneckonců je to nejen v našem, ale i v jejich zájmu, aby se to, před čím utíkají ze svých domovů, nestalo v blízké budoucnosti realitou i u nás.
