Kultura a opozice v ohrožení

Od čtvrtka se prý budou rozvolňovat vládní opatření. Kulturní zařízení mají ale smůlu, nesmí do nich návštěvníci. Nejhorší je, že některým lidem tahle šílená situace vyhovuje.

Naše rodina provozuje už 22 let hudební klub Jazz blues Ungelt. Vybudovali jsme jej s manželem v roce 1999. Dnes má provoz „na hrbu“ hlavně syn Robert. Vnímáme klub jako součást života. Poznali jsme díky němu spoustu skvělých lidí z celého světa. Pevně věřím, že jsme jich také tisíce potěšili skvělými kulturními zážitky. Dnes nám píšou lidé ze spousty zemí, ptají se, zda klub přežije. Odpovídáme jim, že pro to uděláme možné i nemožné.

Ale bohužel to nezáleží jen na nás. A to je věc, která nás trápí. Jsme roky zvyklí být nezávislí, tvrdě pracovat, řešit problémy, starat se, bojovat. Ale nyní jsme do značné míry odkázáni na rozhodnutí druhých. Stali jsme se bohužel alespoň částečně závislými na státu, hlavním městě Praze, vlastnících nemovitosti, tedy lépe řečeno na lidech, kteří rozhodují.

Požádali jsme stát o pomoc z programu COVID kultura. Hlavní město Praha jsme požádali o kulturní grant na rok 2021. Coby opoziční politička za Občanskou demokratickou stranu jsem velmi zvědavá, jak uspějeme.  I když klub neřídím, nejsem jednatelka, tak při znalosti politických poměrů na magistrátu nevěřím, že si Piráti a Praha sobě nevychutnají možnost pomstu za šťouravé opoziční poznámky.

Covid-19 totiž není nebezpečný jen našemu zdraví, ale i naší společnosti. Dal hrstce mocných možnost vyřizovat si účty s oslabenými soupeři. Vláda nechává hladovět spousty malých podnikatelů, zatímco supermarkety jsou otevřené a prodávají zboží, kteří prodejci v malých obchodech dlouhé týdny nemohli. Malí podnikatelé totiž vesměs vládní strany nevolí.

Stejně tak si může situaci vychutnávat vedení Prahy. Ani to podnikatelům nefandí, pokud tedy nejde o kamarádíčky, kterým se naopak snáší skoro zázraky.

Doba je divná, zlá a krutá, nejen ke kultuře, ale ke všem, kteří nepatří do sdružení budovatelů s těmi správnými názory. Musíme to nějak přežít. A to nejen fyzicky a ekonomicky, ale i morálně. Nesmíme nechat zahynout demokracii, opozici, kulturu, která je svou povahu kritická, provokativní, šťouravá. V opačném případě by totiž znovu po letech přišla normalizace. Určitě by se tak nenazývala, ale o to intenzivnější by byla.