Politikaření kolem Muzea paměti XX. století či snaha opět měnit historii?

Cílem vzniku instituce Muzeum paměti XX. století v Praze, zřízeného po 30 letech od 17. 11. 1989, byla edukace a zachování historické paměti o událostech, které úzce souvisely se vznikem, existencí a pádem totalitních režimů u nás

Dlužíme to tisícům jejich obětí.

Někteří lidé či celé společenské skupiny však k mé lítosti zdá se, upřednostňují vlastní zájmy. Už zase, chtělo by se říci. Bylo mi již od počátku divné, kolik bylo kolem vzniku Muzea tahanic.

Je logické, že se vznik paměťové instituce HMP nelíbí komunistům, protože bude připomínat zločiny předlistopadového režimu a komunistické strany, ke které se stále někteří lidé hrdě a beze studu hlásí. S tím jsme počítali a přežijeme to.

Je ovšem smutné, když muzeum torpédují i lidé, kterých jsem si vážila, a věřila, že budou naopak jeho největšími příznivci, spolupracovníky a tahouny jeho úspěchu. Neb je to v zájmu celé naší dosud demokratické společnosti.

Velmi mě šokoval úterní facebookový příspěvek pana Mikuláše Kroupy, ředitele vážené instituce Post Bellum a Paměti národa, který byl od počátku u jednání o vzniku Muzea paměti XX. století a po jeho vzniku, což bylo 17. 11. 2019, i členem Správní rady muzea.

Poté se byl i spoluaktér „tahanic“ kolem sídla muzea, vypadalo to, že zřejmě neusiloval ani tak o sídlo pro muzeum, jako spíš pro své sdružení Post Bellum a jeho projekt Paměť národa, který je mimochodem skvělý a úcty i obdivu jednoznačně hodný. Nevím, možná mu křivdím.

O to smutnější tento emotivní až vypjatý spor byl, a bohužel stále je, i když jsem věřila, že prach opadl, a doufala, že čas zahladí staré šrámy, a jako lidé, kterým jde o věc, budeme společně pracovat na edukaci generací o našich novodobých dějinách XX. století. Neb jak známo, paměť národa je v tomto smyslu zcela nedostatečná.

Bohužel Mikuláš Kroupa v sobě averzi k muzeu, z jehož správní rady zhrzeně odešel, zřejmě nosí dál. A dal ji znovu veřejně najevo poté, co rezignoval ředitel muzea Jiří Šesták. Rezignoval sám, bez upozornění a tři hodiny před zasedání Správní rady muzea. Dodnes této rezignaci moc nerozumím, lze se zatím jen domnívat.

Mikuláš Kroupa na svém facebooku publikoval neuvěřitelný post, v jehož úvodu zdůraznil, že nemůže a nechce komentovat, jak se věci kolem tohoto muzea teď mají. A že je mu to už v podstatě jedno.  Potom se ale rozjel a vykřičel do světa, že ze Správní rady odešel proto, že řízení muzea je zpolitizované, že na zasedání se zhusta křičelo, dohadovalo o podružnostech, vše se velmi formalizovalo, hlasovací koalice se uzavíraly někde na chodbách. Chování některých členů správní rady prý považuje za podraz, porušení daného slova. Neuvěřitelné.

Když mu jedna ze zakladatelek muzea, předsedkyně Správní rady Hana Kordová Marvanová odpověděla, že nechápe, proč nepravdivě očerňuje muzeum i lidi, kteří v jeho prospěch pracují, rozjela se pořádná mela.

Kroupa a jeho příznivci se do toho pustili, přičemž jednu z psaných facek jsem dostala, jak jinak, i já. Jelikož jsem členkou správní rady muzea a rovněž ODS a také zastupitelka HMP, tak je prý muzeum politické a jeho smysl a směřování se bude měnit dle povolebních koalic.

Tím jsme se dostali k jádru pudla. Mikuláši Kroupovi samozřejmě nevadí, že jsou ve správní radě členové politických stran či hnutí, ale pochopitelně pouze z těch správných. Nevadí mu tedy Praha sobě či Piráti. Opět se rozjíždí kádrovací mašinerie. Dělení společnosti na ty správné, transparentní a ty druhé, „kmotry“ a loupežníky.

Nerozumím tomu, o co vlastně kolem dění Muzea paměti XX. století jde. I když, lze se domnívat, že tance kolem směřování muzea směřují k jedinému. Ovládnutí historické paměťové instituce těmi správnými lidmi, co spolu mluví stejným politickým jazykem.

Mikuláš Kroupa nepochybně dobře ví, že jsem se při vzniku muzea velmi angažovala a chci pro jeho úspěch pracovat již proto, že se tomuto tématu a předmětu činnosti věnuji desítky let, mi. prostřednictvím spolku Publicum Commodum, který se dlouhodobě věnuje především problematice, která je spojena s obdobím II. a III. odboje, tj. historického období 1938 - 1945 a 1948 až 1989. Ale přesto na mne neváhal nejen on, ale i jeho kolegové nesmyslně zaútočit zřejmě jen proto, že jsem členkou demokratické politické strany - ODS.

Mrzí mne to, ale ne kvůli mně samotné. Já jsem zvyklá na všemožné útoky.  Mrzí mne to kvůli všem lidem, kteří zakusili tyranii totalitních režimů. A kteří mě věřili i věří. Tihle stateční lidé, kteří již zhusta nejsou mezi námi, ale jejich dcery, synové, vnoučata i pravnoučata ano. Oni jsou svědci, nakonec i my svědků zrůdnosti totalit. Oni si nezaslouží takové tahanice.

Otázka ale zní jinak a není o Mikuláši Kroupovi. Co se dnes vlastně děje? Tam, kde je snaha, možná zatím jen pokus, zasahovat do historie, tam není prostor pro demokratickou společnost.

Ráda bych touto cestou Mikuláši Kroupovi vzkázala pár věci. V první řadě by měl vědět, že ředitel Šesták rezignoval sám, a to poté, kdy jsme zjistili, že dosud z neznámého důvodu nepožádal HMP o převod finančních prostředků na účet Muzea paměti, které byly muzeu schváleny Zastupitelstvem hlavního města Prahy pro rok 2020. O případných dalších pochybeních mohu hovořit až po usnesení Správní a Dozorčí rady muzea.

Stejně tak by Mikuláš Kroupa měl znát neuvěřitelný příběh, který dosud v muzeu musí prožívat historik Petr Blažek. Tedy člověk, který má dosavadní činnost muzea na bedrech nejvíc ze všech. Odvádí pro něj spoustu kvalitní a vysoce odborné práce. Jde desítky a desítky hodin měsíčně. A přesto se musí od některých lidí dozvědět, že je podivné, aby byl za tuto práci odměněn. Vždyť je přece člen správní rady a pobírá 1000 (slovy tisíc) korun měsíčně. A když se tato nechutná diskuse na zasedání správní rady probírala, tak jedna z členek Správní rady požádala o přerušení, protože prý musí proběhnout v této věci koaliční jednání.

Takže kdo zde politikaří pane Mikuláši Kroupo?

Nicméně takto tenhle svůj blog končit nechci. Jsem totiž přesvědčena, že v těch nejdůležitějších věcech jsme s Mikulášem Kroupou za jedno. Že máme společný cíl, aby byly i pro budoucí generace zachovány autentické vzpomínky lidí, kteří trpěli pod nadvládou krutých totalitní režimů. A že ani jeden z nás nechceme, aby se takový režim někdy znovu vrátil. Proto doufám, že dokážeme překonat rozpory, zasedneme znovu k jednomu stolu a potáhneme opět za jeden provaz.

Pořád je lidí, kteří by si návrat totality přáli.