Příběh dvou statečných žen

Příští týden má padnout rozsudek v případu ukrajinské pilotky Savčenkové, která je v Rusku obžalována z vraždy a překročení ruských hranic. Obžaloba pro ni navrhuje 23 let vězení. 

Ukrajinka vinu odmítá, ve vězení, kde je držena od léta 2014, drží protestní hladovku. Asi nikdo soudný nepochybuje o tom, že se jedná o politický proces, ve kterém se řeší úplně jiné věci, než spravedlivé dokazování viny či neviny. Jde o příběh, který by neměl nechat chladným žádného člověka, kterému záleží na hodnotách, jako je svoboda, demokracie a spravedlnost. I my totiž máme s podobnými zvěrstvy vlastní trpkou zkušenost. Politické procesy v padesátých letech, kdy komunisté likvidovali jak nepohodlné lidi ve svých řadách, tak kritiky z řad politické opozice, jsou dnes dostatečně známy a měly pro nás zůstat navždy dostatečným poučením.

Hlavní vlna politických procesů, jejímž cílem bylo upevnění komunistického režimu a zastrašení obyvatel Československé republiky, trvala pět let. Státní soud, který byl pro tyto účely zřízen, vynesl 232 trestů smrti, z nichž 178 bylo vykonáno. Šlo o nejvyšší počet poprav v evropských zemích patřících do sovětského bloku. K hlavním procesům patřil soud s generálem Heliodorem Píkou, který za druhé světové války pracoval v zahraničním odboji. V lednu 1949 byl odsouzen k smrti a popraven. Generál Heliodor Píka byl mimo jiné spolužákem francouzského prezidenta de Gaulla. Když byl popraven, byl ve Francii vyhlášen jednodenní státní smutek.

Pozornost celého světa připoutal v červnu roku 1950 proces s bývalou národně socialistickou poslankyní Miladou Horákovou. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Díky své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.

Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili za ní. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažily svými dopisy získat pro odsouzenou milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudek k trestu smrti podepsal

Proces se Savčenkovou nese všechny znaky politického procesu, tedy takového procesu, ve kterém průběh a rozsudek soudu neleží v rukou příslušné justice, ale je předurčen či vymáhán ze strany politické moci.

Savčenková je operátorka bitevního vrtulníku Mi-24 a také poslankyně ukrajinského parlamentu. Byla zajata 18. června 2014 během války na Ukrajině u vesnice Metalist proruskými ozbrojenci a předána Rusku. Tam byla obviněna ze spoluúčasti na zabití dvou ruských novinářů. Podle původní žaloby v červnu 2014 údajně navedla palbu ukrajinské armády na ruské novináře, z nichž dva zahynuli. V červenci 2015 bylo obvinění překvalifikováno na vraždu a počátkem března letošního roku pro ni prokurátor navrhl 23 let vězení.

Podle obhajoby byla Ukrajinka tou dobou již zajata proruskými separatisty, kteří ji předali Rusům. "Nepřiznávám se k vině ani neuznávám rozsudek ruského soudu. V případě odsouzení se neodvolám," řekla Savčenková podle agentury Interfax.

USA a Evropská unie vyzývají ruského prezidenta Vladimira Putina k propuštění Savčenkové, existuje prý také výzva poslanců Evropského parlamentu uvalit na Putina a další hodnostáře kvůli Savčenkové sankce.

Česká republika by případné návrhy na rozšíření sankcí EU na ty občany Ruska, kteří se podílejí na perzekuci ukrajinské pilotky, podpořila. Při příchodu na jednání ministrů zahraničí osmadvacítky to novinářům řekl šéf české diplomacie Lubomír Zaorálek. Případ Savčenkové označil za "odporný a prefabrikovaný".

Dnes si to naštěstí může dovolit. V padesátých letech by za stejná slova putoval před soud. Pokud by měl štěstí, skončil by na 10 let na uranu v Jáchymově, v opačném případě by visel.

Dnes už jsme, zaplaťpánbůh, prosperující demokratický stát, byť s mnoha potížemi a chybami. Rusko u nás má ale stále silný vliv a rádo by se vrátilo do svých dřívějších velmocenských pozic. V tom je nebezpečí pro český stát, v tom je nebezpečí pro naši svobodu a demokracii. A před tím by nás příběh Milady Horákové i Nadiji Savčenkové varovat.