Alespoň trochu hrabalovské poetiky...

28. března 2014 uplynulo přesně 100 let od narození jednoho z největších literárních velikánů, které naše země měla v celé své historii.

Bohumil Hrabal patří mezi nejosobitější prozaiky české (potažmo československé) literatury. Svým psaním malebně vystihoval radosti i starosti různých sociálních skupin v rozličných místech a prostředích. Jeho dnes již legendární evergreeny jako Postřižiny, Slavnosti sněženek nebo Obsluhoval jsem anglického krále zaslouženě patří do zlatého fondu české, ba i světové literatury. Bohumil Hrabal je dodnes celosvětově nejpřekládanější český autor.

Hrabalovi knihy zůstávají stále s námi, i když jejich tvůrce nás opustil už před sedmnácti lety. Myslím, že žádný jiný autor nepojmenoval český naturel s takovou genialitou a poetikou jako právě on. Jeho talent není možné považovat za samozřejmý a s odstupem času možná dokážeme ocenit ještě více jeho neotřelý pohled na svět a věci kolem něj, který neopakovatelně zvěčnil ve více jak padesáti titulech, které za svůj život publikoval.

V současnosti máme snad jediného spisovatele, který dosahuje Hrabalova formátu, a tím je Milan Kundera. I když jejich tvorba je samozřejmě nezaměnitelná, "krása pera" obou těchto autorů mě nepřestává fascinovat.

O to více mě mrzí chátrající Palác Svět v pražské Libni, který je čtenářům Hrabalových próz důvěrně známý. Navzdory tomu, že byl v roce 2003 prohlášen za kulturní památku, již leta chátrá a soukromý majitel se přes všechny sliby do oprav stále nepustil. Pevně věřím, že tento "dluh" se podaří splatit co nejdříve. Nedlužíme jej "jenom" stavbě s puncem kulturní památky, ale i odkazu Bohumila Hrabala.

Vzpomněl jsem si na Bohumila Hrabala při poslechu několika svých kolegů, kteří se rozohnili u sněmovního řečnického pultu. Některé výstupy poslanců ve mně zanechávají rozpačitý, někdy až pitoreskní dojem. Přiznám se, že mi to vykouzlilo lehký úsměv na tváři a řekl jsem si: "Alespoň trochu hrabalovské poetiky... a hned by ta politika byla veselejší." :-)