Němečtí sociální demokraté utrpěli další, v pořadí třetí porážku v zemských volbách. Tentokrát ztratili Severní Porýní-Vestfálsko, kde SPD vládla bezmála půlstoletí. ČSSD, zdá se, čeká podobný osud.
Socialisté a sociální demokraté mají celoevropský problém. Ve volbách v Nizozemsku utrpěla tamní sociální demokracie krutou porážku. V nedávných francouzských prezidentských volbách získal kandidát socialistů méně než 10%. Nedávné volby do místních samospráv ve Velké Británii připravily britskou Labour party o desítky křesel a prognózy před volbami do Dolní sněmovny britského parlamentu předvídají její těžkou porážku. V Německu již proběhly troje zemské volby a všechny volby německá SPD prohrála.
Poslední porážka ve volbách v Severním Porýní-Vestfálsku jde již plně „na triko“ novému předsedovi SPD Martinu Schulzovi. Ten po svém triumfu na sjezdu SPD sliboval návrat SPD k moci na celoněmecké úrovni. Jeho zvolení se promítlo téměř okamžitě do vzestupu podpory SPD, která před jeho nástupem ztrácela na CDU kancléřky Angely Merkelové i více než 10 % a v některých průzkumech volebních preferencí se SPD dokonce na CDU dotáhla. Proto byly výsledky voleb v nejlidnatější německé spolkové zemi považovány za důležitý test podpory SPD a Martina Schulze zejména. I když SPD získala něco málo přes 30%, CDU jí porazila. Je jistě zajímavou shodou okolností, že CDU získala oproti minulým volbám o 7% více a o 7% méně získala SPD. Vypadá to na první pohled jakoby někdejší voliči SPD „utekli“ k CDU.
Německý tisk v souvislosti s neúspěchem SPD píše o tom, že efekt rostoucí podpory pro SPD patrný po zvolení Martina Schulze jejím předsedou, vyprchal. Rozdíl mezi CDU a SPD na celoněmecké úrovni se tak opět pohybuje kolem 10% v neprospěch SPD. Jako příčinu neúspěchu označuje německý tisk Schulzovu akcentaci sociální problematiky. V té se totiž logicky musela promítnout masová imigrace do Spolkové republiky Německo v roce 2015. I přes obrovské sociální transfery směrem k podpoře imigrantů jsou nově příchozí obyvatelé Německa na spodní příčce sociálního postavení. Schulzova rétorika a důraz na sociální spravedlnost tak mohla být voliči pochopena jako „skrytá“ podpora imigrantů a právě to mohlo SPD nakonec „přitížit“ a odebrat hlasy.
Samozřejmě, přes 30% jako pro SPD by byl pro ČSSD naprostý super výsledek. Naposledy se ČSSD dostala přes 30% ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006, když byl včele ČSSD Jiří Paroubek a stejně to na volební výhru nestačilo. ODS tehdy s Mirkem Topolánkem získala ještě více, a přesto to bylo téměř Pyrrhovo vítězství. Paroubek si „přivlastnil“ hlasy pro KSČM a výsledkem byl tak zvaný „volební pat“. To však je již dávná historie. Dnešní postavení ČSSD v průzkumech volebních preferencí přisuzuje této straně asi 15%. Pokus Sobotkova vedení ČSSD potopit největšího konkurenta Andreje Babiše vedl k paralýze vládní politiky a poškozuje tak více méně všechny strany vládní koalice. Navíc, podobně jako v Německu se ukazuje zajímavá souvislost mezi akcentací „sociální politiky“ a upadající podporou strany, která tuto politiku vehementně podporuje. ČSSD byla a je hlavním tahounem politiky zvyšování mezd a platů ve státní sféře a rychlého růstu minimální mzdy. Přesto se její preference během činnosti koaliční vlády v letech 2014 až 2017 neustále snižovaly a loňské krajské volby nalezly ČSSD v nedobré kondici. Zdá se, jakoby politika zvyšování mezd a platů voliče ČSSD neuspokojovala a netáhla. Anebo jí považují za něco zcela samozřejmého a chtěli by něco úplně jiného?
Pokus vypořádat se s koaličním partnerem pár měsíců před řádnými volbami zrušil i to, čím se Sobotkova ČSSD doposud chlubila - stabilitu této vlády. Po květnové vládní krizi, která nejen že neskončila, ale dále eskaluje, důvěra ve vládu logicky ještě více poklesne. Ovšem to zásadní, čím Sobotkova politika přispěla k politologické inovaci, je pokus zničit předsedu koaliční strany s tvrzením, že koaliční vláda dokončí svůj mandát až do řádných voleb. Tomu už rozumí jen ti největší „optimisté“ v okruhu Sobotkových poradců na Úřadu vlády.
Zdá se, že levicová politika v celé Evropě prochází zřetelnou krizí důvěry. Je možné, že se na tom podílí i celkové mezinárodní ovzduší jak v Evropě, tak ve světě. Volbám začíná dominovat imigrace a sociální demokracie nemá na tento problém žádný „zásadní názor“. Zatím se ještě daří výpadky sociální demokracie nahrazovat novými politickými směry, jako se to stalo ve Francii. Nicméně, socialisté a sociální demokraté by se měli z posledního vývoje poučit a politiku změnit. Jedinou reálnou možností jsou samozřejmě změny personální, ne však ve stylu SPD. Socialisté nutně potřebují nového Tonyho Blaira. Bohužel, nehledají ho a na toho starého, bývalého britského premiéra, nakydali vědra špíny kvůli spojení s Bushovou politikou. Ale ta nová pod Obamou světu také nic zásadně pozitivního nepřinesla. Krize ČSSD je tak součástí celkové krize levicové politiky v Evropě i v USA.
