Vláda bez důvěry či opoziční smlouva?

Komentátor iHned.cz Petr Honzejk široce komentuje plán Miloše Zemana na podporu menšinové vlády „bez důvěry“.  Potíž je v této argumentaci jenom jedna a to zásadní – není to hra s demokracií, jak tvrdí.

Petr Honzejk začíná těmito úvahami: „Člověk by si měl několikrát rozmyslet, než se svěří s neveselými představami ohledně vývoje Česka. Může být lehce nařčen z paranoie. Ale někdy je dobré to risknout. Tedy: Je možné, že se v české společnosti něco láme. Začínáme se vážně zabývat záležitostmi, které byly ještě nedávno nemyslitelné. Nejenže mizí dohoda na základním směřování země (EU, NATO), ale začínáme už dokonce vážně připouštět, že nemusí tak úplně platit ústava.

Důkaz? Prezident Miloš Zeman naznačuje, že by mohl nechat vládnout Andreje Babiše bez toho, že by jeho vláda získala důvěru Poslanecké sněmovny. A místo toho, aby to vyvolalo hlasitý nesouhlas napříč společností, kalkuluje se s tím zcela chladně - jako s jedním z legitimních řešení povolebního patu. Donedávna nemyslitelné se stalo "normálním".

Tato předehra pak směřuje k jedinému – čeká nás neradostná budoucnost. Rozeberme si proto Honzejkova východiska.

1.       Mizí základní dohoda o směřování země (EU, NATO)?

Ano, pokud budeme hluší a slepí k tomu, co se na úrovni EU děje. Jestliže tak zvané „tradiční“ nebo „systémové“ strany selhávají a schovávají hlavu do písku a tváří se, že EU se může dál rozvíjet bez zásadních reforem jejího fungování, není to žádná podpora EU. Je to jen voda na mlýn těm politickým stranám, které prosazují odchod Česka z EU, tj. Okamurovy SPD. Postoj další „nesystémové“ strany, a to KSČM, je již mnohem méně radikální ve smyslu odchodu z EU. Místo toho by komunisté chtěli také radikální reformu EU, i když v duchu proletářského internacionalismu.  Vítěz voleb ANO i další „tradiční“ či údajné „systémové“ strany o odchodu z EU nejen že nehovoří, ale jsou dokonce i proti referendu o vystoupení z EU. ODS požaduje také „zásadní reformu“ EU spíše ve smyslu návratu do stavu před Lisabonskou smlouvou. Odpor k NATO je pak ještě méně významný než k EU. Kromě komunistů se proti NATO nevyjadřuje žádná strana, a když, tak pouze někteří jednotlivci.

Nepovažuji proto toto Honzejkovo východisko za relevantní a je to spíše takový „bubák“, kterého bychom se měli bát.

2.       Vláda bez důvěry poslanecké sněmovny?

Honzejk se domnívá, že Miloš Zeman uvažuje o tom, že nechá vládnout menšinovou vládu Andreje Babiše i bez důvěry poslanecké sněmovny. Tento scénář má ještě větší mezery než údajná neochota akceptovat naši zahraničně politickou orientaci na EU a NATO.  Vládu bez důvěry poslanecké sněmovny jsme již zažili v čase volebního patu po volbách 2006. Nikomu to moc nevadilo snad i proto, že za bukem číhal „nepřítel demokracie Paroubek“ s podporou komunistů. Nakonec se podařilo získat dva přeběhlíky z ČSSD a druhá Topolánkova vláda získala důvěru.  To pak bylo příčinou i nestability, a když navíc proti vládě vystoupili i poslanci ODS s Vlastimilem Tlustým včele, vláda padla. Dokonce během českého předsednictví EU, což bylo vnímáno jako „nedobrý signál“ o stabilitě Česka.

Další zkušenost máme s menšinovou vládou Miloše Zemana, která vznikla na základě dohody mezi ODS a ČSSD, pro niž se vžil název „opoziční smlouva“.  Měli jsme vládu s důvěrou a bylo vše z ústavního pohledu v pořádku. A přesto až dodnes se vůči této smlouvě politici i komentátoři vymezují a kritizují ji. Přitom se stylově zapomíná, že i druhá vláda Václava Klause po volbách 1996 byla menšinová a vládla díky tiché podpoře ČSSD s Milošem Zemanem včele.

Jestliže současná situace, v níž sedí v parlamentu 9 stran, které se kritizují nejen ve smyslu „opozice proti koalici“, ale i vůči sobě navzájem (ODS proti TOP 09), (ČSSD vůči KSČM), STAN vůči všem (?) apod., je docela pochopitelné, že nikdo z představitelů malých a ještě menších stran nechce být ten první, kdo umožní menšinovou vládu. Dělat z toho „problém demokracie“ a ukazovat prstem jenom na Zemana, je však účelové. Za případnou vládu bez důvěry mohou stejně, ne-li více ty strany, které se rozhodnou takovou situaci připustit svým postojem. Současný povolební „pat“ je sice novinkou v historii českého parlamentarismu, nicméně opět to nelze podle mého soudu interpretovat jako „ohýbání Ústavy“.  Miloš Zeman je sice silný hráč, ale není sám, a pokud by se i další hráči zachovali silně s vědomím, že Česko vládu potřebuje, žádné černé scénáře mnohaměsíční či dokonce mnohaleté vlády bez důvěry by se nenaplnily.

Navíc, Miloš Zeman nemusí být zvolen na druhé funkční období, jakkoliv se to jeví jako málo pravděpodobné, a vládu bez důvěry poslanecké sněmovny tak může řešit někdo jiný než Zeman.

V zásadě je možná vláda hnutí ANO bez důvěry sněmovny pro demokracii stejně „nebezpečná“ jako někdejší opoziční smlouva. Vadit by to mělo v zásadě všem, kteří se proti opoziční smlouvě vymezují. Budou-li se ale vůdci malých stran tvářit, že s Babišem nikdy, dláždí tím cestu k posílení role prezidenta. Pokud podpoří přímo či nepřímo menšinovou vládu, sníží vliv prezidenta na povolební situaci. Vše tak mají v rukách politici malých stran. Právě oni mohou ukázat jestli na "hru s demokracií" dospěli.