Generální advokátka Soudního dvora EU vydala stanovisko k žalobě Evropské komise na Polsko, Maďarsko a Česko na nesplnění povinnosti přijmout migranty z roku 2015.
Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily povinnosti z právních předpisů Evropské unie, když se odmítly zapojit do systému přerozdělování uprchlíků. Uvedla to generální advokátka Soudního dvora EU Eleanor Sharpstonová. Podle advokátky však systém umožňoval odmítnout uprchlíky, kteří by byli vyhodnoceni jako bezpečnostní riziko. „Tři žalované členské státy tudíž mohly bez problémů zajistit ochranu bezpečnosti a blahobytu svých občanů“ odmítnutím konkrétních žadatelů o azyl, uvedla Sharpstonová v tiskovém prohlášení soudu.
Premiér Andrej Babiš se stanoviskem generální advokátky nesouhlasí. Babiš míní, že čeští občané při vstupu do unie nikdy nesouhlasili s tím, že EU bude rozhodovat, kdo bude v Česku žít a pracovat. „S takovým výkladem smluv nebudu nikdy souhlasit. Azylová politika je věcí každého členského státu a přerozdělování uprchlíků, kteří vstoupili do EU nelegálně, rozhodně nepatří mezi naše povinnosti,“ poznamenal.
Žaloba Evropské komise na státy V3 měla svůj „vývoj“. Evropská komise totiž vyzývala k tomu, aby státy V4 přijaly alespoň omezený počet migrantů podle rozhodnutí o povinném přerozdělování migrantů. Tím by se státy podle komise mohly žalobě vyhnout. Na tuto výzvu reagovalo pouze Slovensko, které přijalo asi dvě desítky osob. Ostatní státy V4 přijetí migrantů „na oko“ tak, aby se vyhnuly žalobě, nepřijaly.
O povinných kvótách se hlasovalo na ministerské radě ministrů vnitra států EU. Česko tehdy hlasovalo proti a bylo přehlasováno. Byl využit princip přehlasování podle Lisabonské smlouvy. Lisabonská smlouva vznikla jako reakce na největší rozšíření EU v roce 2004. Tehdy bylo do EU přijato deset států, mezi nimi i Česko a ostatní státy V4, pobaltské státy, Kypr, Malta a Slovinsko. Důvodem k přijetí nové smlouvy byla formálně reakce na toto největší rozšíření. Podle argumentace zastánců nové smlouvy bylo nutné „zefektivnit“ rozhodování EU a posílit její „akceschopnost“. Mělo se tak předejít zdlouhavému procesu hledání společného konsensu všech členů EU ať už na ministerských radách nebo na Evropské radě premiérů a prezidentů členských států EU.
Lisabonská smlouva byla schvalována „na etapy“, když Irsko nejprve tuto smlouvu v referendu odmítlo. Poté získalo Irsko od EU „záruky“ (v odkazu blíže nespecifikované) a v druhém referendu Irsko smlouvu přijalo. Shodou okolností se Irsko stalo hlavním problémem i při schvalování Brexitu v britském parlamentu a úpravu dohody mezi Velkou Británií a EU prosadil teprve Boris Johnson, když byla ze smlouvy vyňata tak zvaná „irská pojistka“.
Povinné přerozdělování migrantů z krize roku 2015 se tak stalo prvním případem, kdy byla využita možnost většinového hlasování na ministerské radě. Stalo se tak v otázce, která dodnes hluboce rozděluje státy EU. I když i iniciátor původní dohody o povinných kvótách Německo posléze slovy kancléřky Angely Merkelové uznalo, že to nebyl dobrý nápad, povinné kvóty se na jednání EU vrací. Tlačí je zejména nová italská vláda s podporou Francie. Německo nyní navrhuje „dobrovolnost“. Vůbec se naopak neřeší postoj těch států na hranicích Schengenu, které nelegální migraci buď tolerují, nebo dokonce podporují.
Pokud Soudní dvůr rozhodne o potrestání států, které odmítly povinné kvóty a nepřijaly na základě těchto kvót žádné migranty, bude to jen další kapka do nádrže nespokojenosti občanů s politikou Bruselu. Místo účinného systému bránícího ilegální migraci se státy EU budou opět dohadovat, co kdo nesplnil dle práva EU. To rozhodně na prestiži EU nepřidá a způsobí další odstředivé proudy v politice EU. Česko by mělo mít navíc svou komisařku zaměřenou na dodržování práva EU. Případ „kvóty“ bude pro Věru Jourovou docela slušný malér na domácí scéně.
