Ukrajina není Izrael a nikdy nebude

Místo členství Ukrajiny v NATO se dnes hovoří velmi často o „izraelském modelu“. Tím se má na mysli vojenská podpora s tím, že Ukrajina bude z hlediska obrany odkázána zejména na sebe sama.

Ukrajina zřejmě na summitu Severoatlantické aliance ve Vilniusu nedostane pozvánku ke vstupu. Spojené státy se místo toho chystají zemi napadené Ruskem nabídnout podobné bezpečnostní záruky, které poskytují Izraeli. Slíbil to americký prezident Joe Biden. O bezpečnostních zárukách navíc mluví i Berlín. Naděje Ukrajiny na rychlý vstup do NATO se rozplývají. Státy na nadcházejícím summitu ve Vilniusu nejspíš Ukrajině pozvánku nepošlou. Místo toho se řeší, co Kyjevu nabídnou do doby, než bude splňovat podmínky pro členství.

„Mluvil jsem o tom s (ukrajinským prezidentem Volodymyrem) Zelenským. Jednou z věcí, kterou jsem mu naznačil, bylo to, že Spojené státy nabídnou během procesu – který bude nějakou dobu trvat – bezpečnostní záruky podobné těm, které dostává Izrael. Dodávat zbraně, které jim umožní se bránit,“ řekl Biden.

V zásadě se jedná o model, který se osvědčil v případě Izraele. Nicméně, a to je zapotřebí jasně pojmenovat, historie státu Izrael a historie Ukrajiny je něco zcela jiného a nesrovnatelného. Po nacistické genocidě Židů se nově založena světová organizace OSN rozhodla změnit území Palestiny, spravované Velkou Británií, na dva státy- arabský a židovský.

Dne 13. května 1947 byla Valným shromážděním OSN ustavena Zvláštní komise OSN pro Palestinu (United Nations Special Comitee for Palestine, UNSCOP). Tu tvořili zástupci Austrálie, Československa, Guatemaly, Jugoslávie, Indie, Íránu, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye. Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. Dne 13. října 1947 toto doporučení podpořil i SSSR, o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. Dne 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Podle něj měl arabský stát zaujímat 7200 km2, 804 000 Arabů a 10 000 Židů, židovský pak 8800 km2 (velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť), 538 000 Židů a 397 000 Arabů. Jaffa měla patřit k arabskému státu. Jeruzalém s přilehlým okolím tvořil mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory (z důvodu předpokládané vyšší technologické vyspělosti). Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13.

Pak už vše probíhalo v rovině války a válka tu pokračuje vlastně až dodnes, jen se tomu říká boj s terorismem. Je naprosto nereálné, aby se podobná situace opakovala ve východní Evropě. Pokud Ukrajina nebude členem NATO a aliance tak nebude vázána povinností přímé intervence v případě napadení, žádný mír na Ukrajině panovat nebude. Přesunutí konfliktu ala Izrael na východoevropskou půdu by v podstatě znamenalo trvalý vojenský konflikt v Evropě s hrozbou eskalace a války NATO s Ruskem, tj. situací, která by de facto skončila stejně tak, čemu se chce „izraelizace“ konfliktu na Ukrajině vyhnout.

Neustálá válka na Ukrajině s hrozbou konfliktu Ruska s NATO není pro Evropu přijatelná alternativa. Podle českého prezidenta Petra Pavla bude mít Ukrajina pouze jeden pokus na to, aby provedla zásadní protiofenzivu. V případě nezdaru bude nesmírně obtížné získat finance na další, řekl Pavel v rozhovoru, který zveřejnil server polského listu Rzeczpospolita. Pavel též vyjádřil přesvědčení, že zájem Spojených států a posléze Evropy o Ukrajinu i výše jejich pomoci může příští rok klesnout.

To prohlásil Pavel v polovině března 2023. Dnes se o „jediném pokusu“ moc nehovoří, protože od zahájení ukrajinské protiofenzívy získala Ukrajina asi 170 čtverečních kilometrů území, tj. asi 0,17 % okupovaného území. Stále se spoléhá na nějaký zásadní „průlom“ v situaci, kdy se Rusko na okupovaných územích doslova „zabetonovalo“ a zaminovalo. Důsledkem toho jsou i velké ztráty ukrajinské armády. Že by tato situace mohla trvat přes sedmdesát let, jako v případě izraelského boje, si skutečně neumím představit.

Pokud Ukrajina nezíská status člena NATO a konflikt s Ruskem nebude ukončen jasnou dohodou a Ukrajina bude s Ruskem dál válčit, jsou jakékoliv naděje na „rekonstrukci Ukrajiny“ plané. V takovém státě se lidé sotva budou cítit bezpečně a emigrace z Ukrajiny tak bude pokračovat.