Diskuse ve Velké Británii se dnes točí kolem „tvrdého“ či „měkkého“ Brexitu. Hodně se to podobá diskusím po roce 1989 o transformaci socialistické ekonomiky „šokovou“ nebo „postupnou“ metodou.
Britská premiérka Theresa Mayová předstoupila před britské voliče s návrhem na provedení tak zvaného „tvrdého“ Brexitu. Tímto pojmem se v jejím podání chápe odstřižení Británie od všech „evropských politik EU“ a návrat do stavu plné kontroly britské vlády nad Velkou Británií. Zastánci tak zvaného „měkkého“ Brexitu tak, jak je reprezentuje Labour Party Jeremy Corbyna usilují o to, aby si Británie ponechala co nejtěsnější vazbu na EU a odpoutání Británie od EU by proběhlo „postupně“.
Vidím v této diskusi obrovskou paralelu s diskusí o způsobu ekonomické transformace po roce 1989. Václav Klaus prosazoval a prosadil variantu, kterou její odpůrci (zejména Valtr Komárek) nazývali „šokovou“ a varovali před jejími „nedozírnými následky“ na sociální systém. Sami prosazovali tak zvanou „gradualistickou“ transformaci přechodu na tržní hospodářství, v níž by si stát udržel hlavní slovo.
Jak známo, „šoková“ transformace se pak protáhla na celé období devadesátých let minulého století a byla paradoxně zakončena největším kritikem Klause Milošem Zemanem privatizací bankovního sektoru, k čemuž Klaus váhal přistoupit. Místo státních akciovek podle Komárka byl československý průmysl privatizován kuponovou metodou a získal během devadesátých let privátní vlastníky. V této době vznikli i čeští miliardáři na čele s ministrem financí Andrejem Babišem. Tak zvaná „šoková terapie“ se nakonec protáhla na deset let. Lze se jen dohadovat, zda by tak zvaná „gradualistická“ transformace netrvala až dodnes a místo několika málo státních podniků či akciovek ve vlastnictví státu jsme takových firem neměli většinu.
Podobně hodnotím i záměry na tak zvaný „tvrdý“ Brexit. Jde de facto o návrat do stavu, v němž se Británie nacházela před vstupem do EU. Tento proces bude i přes snahu britské vlády vzešlé z letošních červnových voleb trvat řadu let. Stav „ani kočka, ani pes“ ostatně nemůže vyhovovat ani státům EU, které se již stačili dohodnout na základních principech Brexitu, které počítají právě s provedením „tvrdého“ Brexitu s úplnou odlukou mezi EU a Británií. Je přinejmenším pozoruhodné, že Labour Party, která usiluje o „měkký“ Brexit, má podporu voličů do 40 let věku. Starší generace naopak drtivě podporují „tvrdý“ Brexit, snad právě proto, že v takovém stavu prožili své mládí a nemají tak z něj žádné obavy. Rozchod mezi Británií a EU ostatně nemůže být jiný než „tvrdý“, chcete-li tak úplný. Nelze vyjednat jakési „polo členství“ Británie v EU, které by vedlo jen ke zmatkům a problémům. Labour Party nyní běduje nad „tvrdým“ Brexitem a přitom naprosto chabě vystupovala v kampani před referendem a právě za špatné vedení Labour Party hrozilo jejímu vůdci Jeremy Corbynovi loni v létě odvolání z funkce předsedy. Vymýšlení „třetích cest“ je ostatně oblíbená zábava socialistické levice v celé Evropě.
Tvrdý Brexit tak není nic jiného než stav, kdy Británie opustí úplně všechny pravidla EU a začne si žít zase jenom podle svých. Pokud britská levice straší dopady na sociální a zdravotní systém v Británii, nedělá nic jiného než levice v celé Evropě. Ostatně, evropská levice má od dob Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera málo státníků, zato hodně politikářů. Levicové koncepty narazily na své limity nejen díky migrační krizi. Právě ta ale odhalila nemilosrdně fráze socialistů o Evropě pro všechny. S nimi se ale v řadě zemí svezla i politika středopravicových stran, které rovněž zaznamenaly propad voličské přízně. „Tvrdý“ Brexit je tak doslova návratem do normality bez jakéhokoliv pejorativního významu tohoto slova.
