Mirek Topolánek, kandidát na českého prezidenta, má zatím nedostatečnou podporu pro postup do druhého kola. Věří, že se mu podaří v lednu názor voličů změnit. Argumentuje tím, že i Karel Schwarzenberg na tom byl stejně.
Mirek Topolánek se pustil do prezidentské kampaně doslova po hlavě v hodině dvanácté. Těsně před uzávěrkou nominací sehnal potřebných deset podpisů od senátorů. Podporu mu vyslovilo několik senátorů, kteří před tím podpořili i jiné kandidáty a Nejvyšší správní soud řešil požadavek občanky zastoupené bývalým ministrem spravedlnosti Janem Kalvodou na tento fakt. Ona „prostá občanka“ požadovala v souladu s míněním některých senátorů (jako například Eliška Wagnerová), aby soud neuznal platnost přihlášky k volbám právě kvůli tomu, že kandidáti měli podpisy od stejných senátorů. Tuto argumentaci soud odmítl a kandidáty k volbám pustil.
Co se vlastní volební kampaně před prezidentskými volbami týče, sledujeme jakousi dvoukolejnou (ne)kampaň. Současný prezident Miloš Zeman se diskusí s ostatními kandidáty neúčastní a jede si svou „kampaň“ tím, že „pracuje“. To je samozřejmě nesporná a ohromná výhoda stávající hlavy státu. Nicméně, i v prezidentském státě jako jsou Spojené státy, se prezident obhajující svou funkci musí účastnit předvolebních klání a dokonce musí v primárkách své strany obhájit svou pozici. Miloš Zeman, který těží z obecnosti českého ústavního systému a počíná si leckdy jako prezident v prezidentském systému, však na takové argumenty neslyší a se svými rivaly se nechce přímo utkat.
Zbylá osmička kandidátů tak mezi sebou vede jakési diskuse, o kterých se občas píše v médiích, ale které zatím nijak zvláště nezaujaly. Je to dáno vlastně i tím, že téměř všichni kandidáti (právě až na Mirka Topolánka) přicházejí bez větších politických zkušeností. Při vší úctě k Pavlu Fischerovi jako diplomatu či Jiřímu Drahošovi coby předsedovy České akademie věd, jejich politické zkušenosti jsou oproti Topolánkovi minimální. Dalším charakteristickým rysem dvoukolejnosti kampaně je i to, že se všichni zbylí kandidáti nevymezují vůči sobě navzájem, ale svorně buší do Zemana a tvrdí, že oni by to dělali lépe než on. S jistou nadsázkou by se tedy dalo říci, že všichni tito kandidáti táhnou proti Zemanovi za jeden provaz a říkají – ať už bude prezidentem kdokoliv, hlavně aby to nebyl Zeman.
Mirek Topolánek říká vlastně to samé, jeho jedinou zásadní výhodou proti ostatním „nepolitikům“ je právě jeho zkušenost s politikou z dob, kdy vedl ODS a později českou vládu jako premiér. Bylo by jistě „stylové“, pokud by se čtvrtým českým prezidentem stal opět bývalý premiér (po Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi). Je otázkou, zda se to stane již v této prezidentské volbě. Topolánek je sice jako Zeman před první přímou prezidentskou volbou již téměř osm let mimo politiku, aféry kolem jeho osoby jsou ale mnohem jiného druhu než v případě Zemana. Topolánek čelí tomu, že jeho nejbližší spolupracovník Marek Dalík momentálně sedí ve vězení, což Zeman „nedokázal“. Z jeho vlády si odseděl pár let ve vězení jeho ministr financí Ivo Svoboda, a to za tunelování firmy Liberta,a.s. To se však událo v letech 2005 až 2008 a kampaň Miloše Zemana před volbami v roce 2013 to nijak zvláště neovlivnilo.
Klíčové pro Topolánka bude, zda se mu podaří proklouznout do druhého kola. Ve druhém kole by mohl využít efektu „všichni proti Zemanovi“ a uhrát slušný výsledek, možná i těsně Zemana porazit. Pokud se však voliči mentálně „nezlomí“ a nevezmou Topolánka na milost, skončí zřejmě mezi poraženými. Zdá se mi docela reálná jiná varianta, a sice že Topolánkův čas může přijít za pět let. Bude v této době ještě „mladý důchodce“ a případ Dalík bude již minulostí.
