Názor čtenáře pod mým článkem Strategické partnerství Česka a Čínské lidové republiky je prostý. Být (partnerem) všech znamená nebýt (strategický) partner jednoho, určený jako dav hnaný před tanky v útoku na druhého. Je to pravda?
V mém článku Strategické partnerství Česka a Čínské lidové republiky utrpělo „šrám“ jsem se pokusil o ironii s tím, že naši současní ústavní představitelé by chtěli být strategickými partnery všech velmocí, hlavně USA, Číny a Ruska. Měli bychom tak mít „vybalancované vztahy“ a bylo by nám nejlépe. Mimochodem, je to jakýsi návrat oklikou ke „staré dobré politice“ být „mostem mezi Východem a Západem“. Tak zvané „Společné prohlášení“ našich ústavních činitelů poté, co se člen vlády setkal s dalajlámou, má či mělo být pokusem vyhnout se „blíže nespecifikovaným následkům“, jak jimi „moudře“ pohrozil prezidentův kancléř Vratislav Mynář.
O tom, že být „mostem“ by se mnohým líbilo, svědčí i názor čtenáře pod mým článkem. Být (partnerem) všech znamená nebýt (strategický) partner jednoho, určený jako dav hnaný před tanky v útoku na druhého. Některým našim politickým představitelům v tomto případě za jedna. A KDU-ČSL opět lezou nohy z pod peřiny.
Představa, že bychom měli být se všemi „kamarádi“ a jen tato politika nás může spasit, se nám v poválečném uspořádání Evropy již jednou nevyplatila. Náš stát „spadl“ do sovětské sféry vlivu a jako učenliví žáci ruských bolševiků nám naši bolševici předvedli, že také dokáží lidi popravovat a vyhánět z gruntů. Poté, co jsme se vymanili díky šťastné shodě okolností z ruského vlivu a opět jsme se stali integrální součástí Západu, se dnes opět nahlas přemítá o bezpečnosti státu v intencích „mostu“. Zemanova politika tudíž není ani nová, ani perspektivní. Být partnerem „všech“, tj. být „mostem“ hlavně znamená to, že si v těžké chvíli, která přijde, budeme muset poradit sami. Můžeme s tím sice nesouhlasit, ale to je tak všechno co se s tím dá dělat.
Velmocenská politika totiž funguje tak, že se státy na celém světě sdružují do určitých bloků, které mají společné zájmy. Pokud bychom snad náhodou odešli z NATO (jak si přejí komunisté), kdo by nám potom garantoval naše hranice s armádou, která má asi 20 tisíc osob ve zbrani? Měli bychom snad mít neutralitu jako Švýcarsko? Pozveme si sem někoho jiného, aby nás bránil? Rusko by jistě zájem mělo! Chiméry o tom, že být se všemi zadobře je ta nejlepší bezpečnostní politika, jsou prostě staré tak, jako náš stát po jeho obnovení v hranicích Československa 1918.
Ne nadarmo se říká, že dobré bydlo pálí. Od roku 1989 se naše životní úroveň zvýšila tak, jako nikdy po roce 1945. Česko od svého vzniku v roce 1993 zažívá již dvacátý třetí rok míru a stability, tj. svou délkou již toto období překonalo období tak zvané první republiky od její vzniku do potupně přijaté Mnichovské dohody. Redefinovat naši bezpečnostní politiku ukotvenou v NATO a tím jednoznačně orientovanou na USA na „lepší“ stavěním „mostů“ do Číny, Ruska a bůhví kam ještě, sice lze. Nicméně, musí se počítat s tím, že tyto státy jsou mnohem chudší než Západ a mnohem tvrdší v prosazování svých zájmů a brzy bychom to poznali na své kůži.
Pokud by, nedej Bože, došlo k vychýlení současné rovnováhy v Evropě ve prospěch Ruska, neskončilo by to žádným partnerstvím ale novou ruskou expanzí na Západ. A věřit tomu, že miliardová Čína má zájem na malém Česku a pomohla by, je obludný nesmysl. Víra v Rusko, která v české politice sahá do časů carského režimu a ruský car měl být podle představ některých obrozenců lepší než rakouský císař, se historicky prokázala jako obrovské neštěstí. Vracet se do neštěstí tak může chtít jen ten, kdo se z historie nepoučil anebo na ní kašle.
