Naše rodina již dlouho žije s několika kočkami. Ač jsme to nikdy neplánovali, přišlo to téměř samo sebou.
Koupili jsme starší rodinný domek, který nebyl několik let lidmi obýván, ale ouha, dům už měl své „nájemníky“. Dvě kočky, které měly každým rokem koťata. O kočky jsme začali pečovat, abychom nemuseli každý rok hledat zájemce o vždy početnou kočičí rodinku.
Poté jsme se přestěhovali a své kočičí stádečko jsme přestěhovali s námi. Většina koček se s novým prostředím rychle skamarádila, jedna si nezvykla a vrátila se tam, kde jsme bydleli dříve. Některé kočky odešly do kočičího nebe, o jednoho kocoura se „postaral“ nějaký travič. Krátce po přestěhování jsem jednou při vynášení odpadů našel u kontejnerů malé černé koťátko a na moji tehdy dospívající dceru „spadl“ ze stromu malý kocourek. To byly naše až dosud dva poslední přírůstky.
Až do nedávna tak naše stádečko čítalo jednu velmi starou kočku, bezmála dvacetiletou, které nějaký rošťák před mnoha lety vystřelil vzduchovkou oko, další kočku, asi patnáctiletou, která se k nám dobrovolně připojila na přelomu tisíciletí a desetiletou kočku a desetiletého kocoura. Každý, kdo se někdy staral o několik koček, mi dá za pravdu, že co kočka či kocour, to nějaká zvláštnost v povaze.
Naše nejstarší kočka Olinka tráví své dny spaním na parapetech oken, občas se jde proběhnout na zahradu, poleží na sluníčku a už chce být zase ve svém pokojíčku a na parapetě si užívat klidu a dřímoty. Naše druhá kočka Rozára je mohutné postavy, vypadá spíš jako kocour a je velmi přátelské a veselé povahy. Konflikty nevyhledává, ale když na ní náš kocour vyjede, dokáže ho rychle zpacifikovat anebo mu jeho útok vrátí. Desetiletý kocour Filip, přestože kastrovaný, udržuje „očůrávací“ rituály. Proto bývá zejména v létě převážně na zahradě a má svůj pelíšek v malém kumbálku vedle garáže. Desetiletá kočka Zuzanka je velmi drobounká a krásně černá. Jako kotě se s kocourkem velmi dobře snášela, ráda si s ním hrála. Jako dospělá kočka ale před ním prchá, prská a pokud může, vyhne se mu.
Takto by plynuly letošní horké letní dny i nadále, kdyby se u mne nestavil soused a nezeptal se, zda bychom si nevzali malé koťátko. Po rodinné poradě jsme na nabídku kývli a do našeho domu přišlo krásné malé černobílé koťátko, kočička, kterou jsme pojmenovali Elinka. A jak se ukázalo, denní stereotyp vzal zcela za své.
Poněkud překvapivě, alespoň pro mne osobně, se s novým kotětem vyrovnal kocour Filip. Elinku okázale ignoroval, jakoby byla vzduch a Elinka ho na oplátku velmi respektovala a nevyhledávala jeho přítomnost.
Rozára sice na Elinku občas zasyčela, ale poměrně rychle si na její přítomnost zvykla, nechá jí vedle sebe žrát ze stejné misky, a to je z její strany jistá shovívavost. Zato nejvíce problémů způsobila Elinka naší dosud nejmenší kočičce Zuzance. Nejen, že Elinku od prvního okamžiku přijala velmi nepřátelsky, ale navíc jí její přítomnost působí obavy, takže od ní utíká co nejdále. V její přítomnosti se zatím nedokáže misky se žrádlem ani dotknout a museli jsme speciálně kvůli ní dávat misku se žrádlem mimo kuchyň, kde mají naše kočky u ledničky vždycky „prostřeno“.
Olinka, vzhledem ke svému způsobu života, téměř celý týden, co už byla Elinka u nás, s ní nepřišla do kontaktu a byli jsme tak ukolébáni v naší ostražitosti. A pak se stalo, co se zřejmě stát muselo. Olinka se s koťátkem potkala na schodišti, kde se dostaly do velmi těsné blízkosti a OIinka na kotě prudce zaútočila. Řev to byl jak ve lví kleci a pak klid. Moje žena ani já jsme přitom tento konflikt neviděli. První ke kotěti přiběhla žena, leželo na odpočivadle schodiště a třáslo se po celém tělíčku.
Ten den k nám přijela na návštěvu dcera s rodinou a zejména naše vnučky byly na koťátko velmi zvědavé. Elinka se však od střetu s naší nejstarší kočkou příliš nehýbala, stále zavírala očička a začali jsme se proto o ní bát. Místo hravého kotěte jsme náhle viděli klubíčko, které se třese po celém těle, nežere a jenom pospává.
Po noci, kterou koťátko proleželo téměř bez pohybu, jsem zajel s kotětem k veterináři. Ten ho prohlédl, prohmatal a jeho diagnóza zněla na bolesti od páteře, díky nímž se Elinka téměř nehýbala. Dal jí injekci proti bolesti s tím, že by měla do hodiny zabrat a že by se mělo koťátku ulevit. Pokud by injekce nezabrala, bylo by zranění páteře možná vážnější a udělal by jí rentgen.
Odvezl jsem Elinku zpátky domů, odjel do práce a po práci se co nejrychleji vrátil domů. Elinka byla jako proměněná, běhala, žrala, byla už zase hravým kotětem. Docela se mi ulevilo, protože v opačném případě bychom si já i žena vyčítali, že jsme nedokázali náš nový přírůstek ochránit. Po třech dnech léčby se Elinka dostala opět do své staré kondice. Byla hravá, o vše se zajímala a i nám se vrátila veselá nálada.
Pokud bychom tušili, že náš „čtyřlístek“ nové kotě takto příjme, asi bychom s jeho přijetím mnohem více váhali. Nevzali jsme na vědomí, že každá ze tří našich dosavadních koček a kocour jsou individua, která se budou změně, tj. přítomnosti nového kotěte, bránit. Vyslechl jsem si od kolegů mnoho jiných příběhů, které popisovaly to samé, tj. averzi „staré“ kočky či kocoura k novému kotěti.
Dnes jsem pracoval na zahradě, sekal trávu, zaléval záhony s květinami a kolem mě se prohánělo naše koťátko, kterému mohla naše neopatrnost způsobit zranění na celý život. Nakukovalo do kdejaké škvíry, pacičkami lovilo mouchy a motýly a vždycky se divilo, když motýl udělal nečekanou vlnku a uletěl. Doufám, že si naše Elinka bude dál jen užívat své kočičí dětství a že vyroste v hodnou kočičí mámu.
