Podle německých statistiků žilo na konci loňského roku v Německu nejvíce obyvatel od druhé světové války. Je otázkou, zda je co oslavovat.
Podle statistiků žilo na území Německa na konci roku 2016 82,8 milionů obyvatel. I když počet zemřelých stále převyšuje počet narozených, nárůst populace byl zajištěn imigrací. Jestliže značnou část růstu HDP má na svědomí spotřeba domácností, je logické, že spotřeba německého státu na výdaje pro imigranty pomohla i ekonomickému růstu. Je však otázkou, zda je to skutečně dobrá investice nebo si tím Německo zadělává na vážné společenské problémy v budoucnosti.
Politika pomoci se v německém případě manifestuje i snahou podstatné části německé politické scény o integraci příchozích imigrantů do německé společnosti. Není tedy vůbec primárně chápána jako nějaká dočasná pomoc lidem v nouzi, ale jako úkol nově příchozí imigranty integrovat do společnosti tak, aby tu už zůstali. To lze sice na jednu chápat jako vysoce sociální opatření, které má lidi v nouzi ochránit, na druhou stranu je však za touto politikou skryto nejedno riziko.
Jestliže z území Sýrie přišlo do Německa v jednom či dvou letech bezmála půl milionů lidí, kteří by se měli trvale usadit v Německu, je to vážný problém i pro syrskou společnost. Diktátor Bašár Asad tak má zcela jistě podíl na demografických změnách v Sýrii, které jsou prováděny s jistým záměrem. Z části Asadem znovu dobytých území jsou stěhovány skupiny obyvatel a na jejich místo přicházejí s pomocí Íránu šíitské skupiny. Z tohoto pohledu se proto zdá, že řada Syřanů nemá žádný důvod vrátit se na území, kde by mohli být občany druhé kategorie.
Jestliže německá ekonomika je schopná nabídnout uprchlíkům nejvyšší životní standard v Evropě, je jasná i příčina toho, proč si uprchlíci přejí dostat do Německa. Evidentně je tak nutné současnou situaci chápat jako pravděpodobně velmi trvalé demografické změny jak v Sýrii, tak v Německu. Vzhledem k současnému ekonomickému cyklu, který generuje obrovské příjmy, nemá Německo s imigrací ani žádný zásadní finanční problém. Rozpočet federální spolkové vlády skončil v roce 2015 v přebytku a podobný vývoj byl patrný i v roce 2016. Potud by se mohlo zdát, že je vše v pořádku.
Německo však už má zkušenosti s „gastarbeitery“, kteří se do válkou zničené západní části země dostali v padesátých letech. Integrace této skupiny se v zásadě zdařila, nicméně poslední roky i v Německu vedly k růstu radikalizace mladých islamistů a německá tajná služba má v hledáčku kazatele, kteří mají lví podíl na radikalizaci mladých muslimů. Je velmi pravděpodobné, že v tom obrovském množství imigrantů přišlo do Německa i hodně již zradikalizovaných islamistů s cílem škodit a vraždit.
Nikdo z nás nemá žádnou věšteckou kouli, z níž by vyčetl, jak se v Německu situace vyvine za dvacet let, až doroste první nová generace dnešních imigrantů. Nevíme ani, zda se napětí mezi arabským světem a Západem prohloubí, či naopak utlumí. Z hlediska vývoje posledních desetiletí lze však spíše počítat s tím, že státy jako Íránská islámská republika (to je de facto velmi důležitý stát mající ve svém názvu islám) budou dále zásadním způsobem formovat islamismus. Je však velmi pravděpodobné, že právě z další generace muslimských imigrantů mohou vyrůst lidé velmi nebezpeční pro západní společnost. To ostatně dokázaly teroristické útoky ve Francii z nedávné doby.
Opatření Donalda Trumpa o krátkodobém zákazu cest do USA pro občany sedmi asijských a afrických států navíc ukazuje, jak je západní společnost „citlivá“ na tato opatření. I když je zřejmé, že všechny státy, které jsou na Trumpově seznamu, jsou vývozci islamismu, podle mezinárodního práva nelze na všechny Syřany pohlížet jako na potencionální teroristy. A přitom si položme jednoduchou otázku. Jak jsou mezinárodní práva občanů dodržována právě v Libyi, Somálsku, Iráku, Sýrii, Íránu, Jemenu? Že nejsou? Není to právě toto (ne)dodržování mezinárodních práv jasnou známkou toho, že koncept těchto práv na Západě bráněný právníky i soudci je bičem na Západ? Má tedy Západ vůči tomu nějakou obranu? To si musí každý odpovědět sám.
