Před tureckým referendem byly zakázány mítinky tureckých politiků v Německu, Holandsko nepovolilo přistání tureckému ministrovi zahraničí. Ten nakonec uspořádal mítink ve Francii.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vytýká Německu „nacismus“, podobně i Holandsku. V Holandsku navíc vrcholí kampaň před parlamentními volbami a zákaz politického shromáždění pro turecké referendum v Holandsku tak má evidentně souvislost právě s volbami. Vládnoucí strany nechtěly případným souhlasem s mítinkem na podporu Erdogana nabít munici holandské opozici na čele s Geertem Wildersem. Ten požaduje zákaz islámu v Holandsku, zrušení mešit. Vládnoucí strany se Wildersově argumentaci přizpůsobily a pokud by nyní povolily mítink tureckému politikovi, bylo by to krajně kontraproduktivní.
Ale i ve Francii se blíží prezidentské volby a souhlas Francie pod socialistou Francoisem Hollandem s uspořádáním mítinku tureckého ministra zahraničí se setkal s tvrdou kritikou francouzské pravice. Zajímavým způsobem tak pokus Erdogana změnit Turecko ve stát s „prezidentským systémem“ ovlivňuje i situaci v Evropě. Jedno lze ale konstatovat naprosto přesně. Turecko už dávno nemá zájem o členství v EU a udobřovat si Turecko a vyzdvihovat jeho význam pro EU je nejen nepravdivé, ale pro stávající evropské vlády i velmi nepopulární. Zaříznutí tak zvané „balkánské trasy“ není zdaleka důsledkem dohody mezi EU a Tureckem, ale především díky překážkám, které balkánské státy do cesty migraci postavily. V neposlední řadě se „probudilo“ i Řecko, neboť si uvědomilo, že bude-li stále uprchlíky přijímat, skončí nakonec všichni v Řecku, což by pro tamní situaci zdaleka nebylo ideální.
Turecko nyní jednoznačně vsadilo na Rusko. Sýrie totiž požaduje stažení tureckých sil z území Sýrie, a pokud by tento požadavek Rusko podpořilo, Turecko by mělo velký problém. USA přesunuly do bojů v Sýrii několik set vojáků, což umožnil ještě souhlas bývalého prezidenta Baracka Obamy, který počet vojáků v Sýrii povolil do výše 503 vojáků. Americká armáda má pomoci syrské opozici dobýt území po Islámské státu tak, aby ho nezískaly vojáci syrského režimu. Sýrie tak hraje v plánech Turecka velkou roli a nutně potřebuje minimálně tichou podporu Ruska. Turecko se obává posílení Kurdů v Sýrii, což by dále zkomplikovalo již tak špatné vztahy turecké vlády s kurdskou minoritou na jihovýchodě Turecka.
Jasně se ukazuje, že rozvrat v Sýrii má na mezinárodní politiku obrovský dopad. USA pod Donaldem Trumpem se snaží zachránit pro Západ, co se ještě zachránit dá, a podporují Kurdy. Turecko po neúspěšném pokusu o armádní puč spěje nezadržitelně k diktatuře Erdogana a EU se díky nezvládnuté migraci dostala do nejhlubší krize své dosavadní historie. Řešit tuto krizi opětovným důrazem na „vícerychlostní Evropu“ je přiznáním toho, že integrace stávající osmadvacítky zcela selhala. Očekává se spuštění Brexitu do konce března, holandské volby ukáží nálady v dosud spíše stabilní „proevropské“ zemi a francouzské prezidentské volby rozhodnou o dalším osudu francouzsko - německého tandemu, který dosud de facto EU řídil. Je ironické, když nacionalista a populista Erdogan viní státy EU z „nacismu“. Na Erdoganově „tvrdé“ rétorice se však podepsaly i dosavadní pokusy si Turecko moc nerozhněvat a neustálé vykreslování Turecka ze strany EU jako důležitého partnera při řešení migrační krize. „Důležitý“ partner dnes na EU evidentně kašle.
