Na koalici ČSSD a KSČM už věřím

Bohuslav Sobotka přišel s tím, že je „čas“ na koalici ČSSD a KSČM i ve vládě. Sociální demokracie si to vyzkoušela na krajích a nyní by tuto spolupráci chtěla posunout na „vyšší úroveň“.

Hlasy pro komunisty nesmrděly ČSSD ani v minulosti. Památný je zejména tak zvaný „volební pat“ z roku 2006. Tehdy brala ČSSD s KSČM rovnou polovinu mandátů ve sněmovně a dlouho to vypadalo, že tato koalice získá dokonce většinu jednoho hlasu. Pak však přišly hlasy z ciziny a „pravice“ srovnala krok. Z té doby taky pochází Kalouskův obrat a ochota s ČSSD /Paroubkem/ vytvořit menšinovou koalici s podporou komunistů. To ho stálo funkci předsedy lidovců. A od té doby to má Miroslav Kalousek u mě spočítané.

Nicméně, Sobotka otevřel téma, které už vlastně žádným tématem není. Dnešní i spojená síla ČSSD a KSČM nedá dohromady více než 30% hlasů voličů a levicová koalice tak reálně nehrozí. Při posuzování programů ČSSD a KSČM to skutečně vychází nastejno a občas dokonce zastihnu předsedu komunistů soudruha Vojtěcha Filipa v lepší kondici než Bohuslava Sobotku.  Koalici ČSSD a KSČM si proto již umím velmi dobře představit a svědčí spíše o mizerné kondici sociálních demokratů.

Tak zvané „Bohumínské usnesení“ z roku 1995, v němž se ČSSD distancovala od koalice s KSČM na vládní úrovni, tehdy prosadil její tehdejší předseda Miloš Zeman. Tehdy se ještě na nespolupráci s komunisty hrálo o sto šest, od pádu bolševika uběhlo jen šest let a zkušenosti s komunisty tak byly velmi živé. Tehdy vládla v Česku první vláda Václava Klause a před volbami v roce 1996 proto musel Zeman vymyslet něco, čím by se dostal do hry. Ve volbách 1996 ještě ČSSD prohrála s ODS, ale již jen těsně a Zeman pak umožnil vznik druhé Klausovy menšinové vlády, která pak padla díky „Sarajevskému atentátu“ v roce 1997 proti Klausovi, který tehdy pobýval na návštěvě v Sarajevu. Klaus pak Zemanovi oplatil vstřícnost z roku 1996 o dva roky později, když s ním podepsal „opoziční smlouvu“.

Za prohlášením Sobotky je i naděje na odloupnutí hlasů tradičně komunistických voličů pro ČSSD. Kromě ochoty vytvořit koalici s komunisty totiž Sobotka prohlásil i to, že s ANO do koalice nepůjde, pokud nebude ČSSD jako vítěz voleb sestavovat vládu. Pak by se s ANO opět spojil. Komunisty by pak měl v záloze místo nespolehlivých lidovců, kteří navíc zamýšlejí jít do rizika předvolební koalice s STAN a nemusejí překročit 10% odevzdaných hlasů. Sobotka by tak rád dosáhl po letošních volbách na takový výsledek ČSSD a KSČM, který by byl minimálně rovnocenným Babišovi. Pak by ho mohl vydírat a slibovat koalici s ANO s podporou komunistů. Bude tedy velmi záležet na tom, zda Sobotkovo oznámení neodpudí antikomunisty v řadách voličů ČSSD a zda tedy výsledek nebude pro ČSSD ve svém důsledku stejný.

I když na dvoukoalici lidovců a STAN nevěřím, protože je pro lidovce velmi riskantní, může volební výsledek znamenat další „pat“. Pravice možná získá kolem 20%, ANO kolem 30% a ČSSD spolu s komunisty 25-30%.  Pak si ANO bude moci vybrat do vlády dle libosti a ČSSD s lidovci na koalici s ANO ještě rádi kývnou. Sobotkovo prohlášení vítám jako přiznání rudé barvy. Je to pro voliče fér a alespoň víme s čím máme počítat.