Poslanec Václav Klaus věnoval svůj pravidelný příspěvek na novinky.cz Banderovcům. K tomuto příspěvku mám vlastně jednu jedinou připomínku – vše souvisí se vším.
Václav Klaus junior tentokrát svůj příspěvek nazval „Moderní dějiny“. Tentokrát si vzal „ na paškál“ ministra zahraničí Tomáše Petříčka, který měl při své návštěvě Ukrajiny prohlásit, že zdejší uznání Banderovců coby válečných veteránů a bojovníků za nezávislost „ je vnitřní věcí Ukrajiny“. Pak Klaus vypočítává zločiny, kterých se Banderovci dopustili proti Polákům, Židům. Zcela jistě – Banderovci skutečně nejsou světlou stránkou ukrajinských dějin, nicméně nelze jejich zločiny posuzovat odděleně od událostí, které v nově se ustavivším Sovětském svazu probíhaly od listopadu 1917, tak zvané „Velké říjnové socialistické revoluce“.
Počtu obětí hladomoru v letech 1932–1933 se na Ukrajině se podle oficiálního ukrajinského odhadu z roku 2003 pohybuje mezi 7 a 10 milióny. Podle jiných zdrojů se jednalo o 3,5 milionu. Americký historik Timothy Snyder ve své knize Krvavé země odhaduje, že při hladomoru zemřelo 3,3 milionu lidí. Většina obětí byli na Ukrajině etničtí Ukrajinci (dále také hlavně Rusové, Židé a Poláci). Před umělým hladomorem jejich populace v Ukrajinské republice (r. 1926) tvořila 80,0 % (23 218 860), do dalšího sčítání lidu v roce 1939 jejich podíl klesl na 76,5 % populace (23 667 509).
Hladomor byl produktem politiky bolševiků na čele s Josifem Vissarionovičem Stalinem a byl namířen proti „kulakům“. Nařízením sovětské vlády, lidově zvaným „ruský zákon pěti klásků“, se zakazoval jakýkoliv obchod v rolnických oblastech, pozastavilo se zásobení vesnic potravinami, pronásledovalo se a trestalo pobytem v gulagu, 10 roky vězení nebo smrtí zastřelením jakékoliv použití obilí i pro zaplacení práce v oblastech, které nesplnily plány odvodu obilí. Fungoval systém naturálních pokut, zbožových represí. Podíl ukrajinského obilí na sovětské produkci činil více než třetinu a v jednotlivých oblastech převyšoval plánované objemy pro Severní Kavkaz, Centrální-Černozemní region, Kazachstán a Moskevskou oblast dohromady. Političtí komisaři dohlíželi na omezení přístupu ukrajinských rolníků k potravinám, rolníkům byly odepřeny jejich přebytky a nakonec museli odevzdat všechny své potraviny ve prospěch jiných sovětských regionů. Je pravdou, že při něm zemřelo i mnoho Rusů v Povolží a na Kubáni. Nicméně, ukrajinské oběti jsou dominantní.
Tato Stalinova genocida ukrajinského národa doprovázená potlačováním jazyka musela zanechat v Ukrajincích i pocity pomstychtivosti. Jakmile Hitlerovské Německo přepadlo Sovětský svaz, Ukrajinci se toho snažili využít a vyhlásili samostatnou Ukrajinu. Hitler tomu však učinil přítrž, v jeho plánech žádná samostatná Ukrajina nebyla. O zvěrstvech spáchaných Banderovci není potřeba pochybovat, nicméně nebyla osamocená. Právě nyní se odehrává vážná roztržka mezi Izraelem a Polskem, protože jak premiér Benjamin Netanjahu, tak ministr zahraničí Kac, poukázali na zločiny Poláků při vyvražďování Židů na území kontrolovaném německými vojáky. Polsko považuje takovou verzi dějin za nepřijatelnou a zdůrazňuje, kolik Poláků naopak zahynulo kvůli tomu, že Židům pomáhali.
Historie II. světové války včetně například tak zvaného „divokého odsunu“ německého obyvatelstva z Československa, při němž zahynulo mnoho Němců, je tak obecně temnou skvrnou na tváři Evropy. Vybírat si z této kapitoly jenom něco, tedy co se hodí, a pomlčet o jiných zločinech, je cesta, která se spíše hodí do krámu nacionalistům ve všech dotčených státech.
Tomáš Petříček je bezesporu slabým článkem současné vlády. Zaznamenal jsem dle mého soudu velmi výstižný výrok – je to výborný politik zejména pro nevoliče ČSSD. Před cestou na Ukrajinu sliboval, že se o problému Banderovců hodlá s ukrajinskými představiteli bavit. Možná se „bavili“, ale jen tak mezi řečí. Moderní dějiny tak, jak o nich píše Václav Klaus junior, ale jsou zrovna tak poplatné politice jako dějiny vyučované za mého mládí v padesátých a šedesátých letech minulého století.
