Migrace stále „inspirující“

 Média přetřásají zásah proti rumunským převaděčům v Česku a proti  migrantům v českém autobuse v Rakousku. Nyní jde o desítky osob, v létě 2015 však proudily Evropou statisíce lidí měsíčně.

Nic neukazuje tak výrazně na změnu, která se promítla tak radikálně do evropské politiky, jako vztah hlavního politického evropského proudu k migraci. V roce 2015 na vrcholu největší migrační vlny v moderní historii Evropy, se rozhodující hráči EU jako Německo a Francie předháněli kdo humanitárněji postupuje. Kancléřka Angela Merkelová dokonce považovala za nutné veřejně slíbit, že žádný uprchlík ze Sýrie zmítané krutou občanskou válkou, nebude ve Spolkové republice odmítnut.

Pak se blížily volby a Merkelová změnila tón a tvrdila, že se migrační krize z let 2015/16 již nesmí opakovat (mezi straníky, nikoli na veřejnosti) a že hlavním úsilím Německa musí nyní být urychlená deportace migrantů, kteří nemají podle úřadů nárok na německý azyl. Pak vybuchlo v Evropě pár náloží, hlavním problémem se náhle stala otázka bezpečnosti a vstřícnost skončila.

Ve skutečnosti problém migrace zcela neusnul a v roce 2017 byla hlavní cestou do Evropy Itálie. Italská vláda pochopila, podobně jako řecká, že pokud bude dále nečinně přihlížet aktivitám pašeráků lidí a „zachraňovat“ migranty ve vodách Středozemního moře, že na to doplatí ve volbách. Od léta 2017 proto začal platit jiný režim, italská vláda se dohodla s lokálními vůdci v Libyi a migrace byla radikálně omezena.

Nicméně, zkušenosti s migrační vlnou vedou unijní politiky k tomu, že je zapotřebí revidovat azylový systém. Stoupenci politiky „více EU“, alias federace, by rádi azylový systém proměnili v jednotný systém, který by v případě další podobné vlny obsahoval trvalý princip přerozdělování migrantů mezi všechny státy EU. Předseda Evropské komise Jean – Claude Juncker šel dokonce ještě dále a narýsoval společnou zahraniční politiku EU, kde by na úrovni rady ministrů zahraničí bylo možné i o sporných zahraničně-politických otázkách hlasovat a bylo by možné podobně jako v případě jednorázových kvót přehlasovat ty státy, které by byly proti. Politici reprezentující EU prostě neopustili téma další a další integrace EU i za cenu toho, že právě tato politika je příčinou upadající prestiže EU v očích Východoevropanů. I když, odpor k takové politice je patrný i v západní Evropě, zatím tam však prounijní politici nedostali takový volební výprask, aby se takové politiky zřekli. Poté, co německá SPD dojednala velkou koalici s CDU/CSU, klesly volební preference SPD na rekordní minimum a před SPD se poprvé v průzkumech dostala Alternativa pro Německo AfD. Právě probíhá hlasování členů SPD o dohodnuté koalici a není stále jasné, zda tuto koalici členská základna podpoří, a když tak v jakém poměru pro/proti. Přitom se zdá, že hlavním „odběratelem“ hlasů od SPD je právě AfD, zatímco CDU více méně zůstává na úrovni svého volebního výsledku. Podobně zřejmě i v Česku hodně bývalých voličů ČSSD prchlo k SPD Tomio Okamury.

Dříve nebo později tak i Německo bude muset vzít na vědomí, že dosavadní unijní politika je sebevražedná a je nutné udělat zásadní obrat od federalistického konceptu k  politice návratu řady kompetencí EU zpět na úroveň národních států. Stalo se tak již v Rakousku, podobně mohou volby dopadnout i v Itálii. Pak již nebudou „zlobivými“ pouze státy V4 a „motor“ dalšího posilování EU, tj. Německo, pojede na mnohem menší výkon nebo se zcela zadře.