Při posuzování zákona proti střetu zájmů by si česká politika měla vzít příklad z komunistů. Jedním z argumentů proti zákazu je sdělení – alespoň víme, kdo tam je!
Po převratu v roce 1989 se diskutovala – pouze v míře menší než malé – otázka postavení KSČ mimo zákon. Zákaz neprošel díky Václavu Havlovi, který takový případný zákaz považoval za „kolektivní trest“, který v demokratické společnosti nemá co dělat. V prvních svobodných volbách v roce 1990 se navíc ukázalo, že komunisty podporuje 13% voličů alias populace. Tehdejší účast ve volbách totiž byla naprosto rekordní. Pak už o zákazu nemělo smysl mluvit.
Nyní jsme svědky divadla ve stylu „jak vystrnadit Andreje Babiše z politiky“. Zákon vetovaný Milošem Zemanem prošel opětovně sněmovnou a nyní nás čekají stížnosti k Ústavnímu soudu. Jedna od prezidentské kanceláře a druhá od hnutí ANO. Přitom by bylo dobré zamyslet se nad podstatou problému. Nyní se Babiš „vzdá“ svých firem a převede je na osoby blízké či vzdálené. Bude tak podle zákona „nenapadnutelný“, přičemž my všichni víme, že pánem v jeho firmách bude stále on. Jen už to nebude napsané v obchodním rejstříku. Každý další magnát, který bude chtít jít do politiky, bude muset udělat to samé a opět my všichni víme, že to bude zase on, bez něhož se v „jeho“ firmách nestane vůbec nic.
Proto jsem připomněl onen postoj Havla k zákazu komunistů - nejsme jako oni. Pokud domyslíme Lex Babiš do důsledků, může mu zákaz schválený poslaneckou sněmovnou přihrát další hlasy, protože je to podle normálního člověka „zjevná nespravedlnost!“. K tomu ještě dodám fakt, že se po volbách 2013 ČSSD s Babišem dobrovolně spojila na koaliční vládě a Bohuslav Sobotka prohlašoval, že „nevidí ve vládě s ANO problém“. Dnes už ho vidí. Bodejť by ne – reálně se rýsuje, že ČSSD s ANO prohraje a skončí v opozici. To je „problém“ jako hrom.
