Jeden z diskuzních příspěvků k mému článku byl prostý. Rusko prodalo Aljašku, proč by neplatilo za Krym? To je krásný příklad toho, že srovnání kulhá nejen na jednu, ale na obě nohy.
Rusko odmítlo Zemanovu inciativu a prohlásilo, že Krym nebyl anektován, ale "připojen k Rusku na základě rozhodnutí obyvatel". O kompenzacích se proto nedá uvažovat. Velmi si vážíme uznávaného evropského politika Zemana, který má dlouhodobě dobré vztahy s prezidentem Putinem - řekl mluvčí Kremlu. (Pátek 13.10.2017 - 21:24).
V mém článku „Zemanova největší chyba?“ jsem se o návrhu Miloše Zemana na výměnu území Krymu za dodávky surovin z Ruska vyjádřil jako o pragmatismu „na druhou“. Nejen, že je absolutně nepřijatelný pro Ukrajinu, ale domnívám se, že je absolutně nepřijatelný i pro Rusko.
Nejprve ale k Aljašce. Prodej Aljašky byla dohoda mezi vládami Ruského impéria a Spojených států amerických, která vedla k prodeji ruského území v Severní Americe o celkové rozloze 1 518 000 km2. Spojené státy za Aljašku zaplatily 7 200 000 dolarů. K oficiálnímu předání území došlo 18. října 1867. Rusko tehdy zřejmě nutně potřebovalo finanční zdroje a území Aljašky tak daleko (na tehdejší technické možnosti dopravy od Moskvy) posoudilo jako „nepotřebné“.
Krym je naproti tomu v zájmovém území ruského impéria již po staletí. Rusku patřil od 18. století. V roce 1774 se Krymský chanát, dříve vazal Osmanské říše, dostal mírovou smlouvou z Küčük-Kainardži uzavřenou v důsledku rusko-turecké války v letech 1768–1774 nově pod nadvládu Ruského impéria. V roce 1783 pak carevna Kateřina Veliká Krym přímo anektovala a v následné rusko-turecké válce v letech 1787–1792 tento územní zisk potvrdila. V Ruském impériu byl Krym nejprve součástí tavričské oblasti (od roku 1783) a pak od roku 1802 až do říjnové revoluce v roce 1917 součástí navazující tavričské gubernie. Ta kromě poloostrova Krym zahrnovala i území na sever až k Dněpru.
V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrov Krym, jenž byl do té doby součástí Ruské SFSR. Předání tohoto převážně ruského z hlediska národnostního a historického území Ukrajině vyvolalo napětí, přetrvávající dodnes. Nikita Chruščov, který předání Krymu osobně prosadil, byl ve 40. letech hlavou Ukrajinské SSR a v mládí pracoval na Donbasu. Z Ukrajiny pocházeli i jeho nástupce Leonid Brežněv, velitel vojsk Varšavské smlouvy Andrej Grečko a sovětští maršálové Semjon Timošenko a Rodion Malinovskij.
Zatímco Aljaška byla v době jejího prodeje USA daleko a finanční injekce za její prodej byla vítána, Krym byl k Rusku připojen po několik desítek let trvajícím konfliktu s Osmanskou říší. Může být pro nás překvapující, že ruská carevna Kateřina poloostrov anektovala poprvé a po další vítězné válce s Tureckem tuto anexi stvrdila. Předání Krymu pod správu Ukrajiny v éře SSSR může být chápáno jako mocenské rozhodnutí politiků s ukrajinskými kořeny. Nikdo samozřejmě tehdy nespekuloval s budoucím rozpadem SSSR, protože sovětští komunisté věřili, že budují sovětské impérium na celá staletí.
Rozpad SSSR proběhl až na několik výjimek relativně poklidně a Krym zůstal nově vzniklému státu- Ukrajině. V době vlády Viktora Janukovyče – proruského ukrajinského prezidenta – Ukrajina z Ruska odebírala suroviny, tj. plyn a ropu za výhodnější ceny než byly na mezinárodním trhu. Z pohledu situace na Krymu se dalo hovořit o tom, že Rusko Ukrajinu výhodnějšími cenami surovin „podplácelo“ tak, aby si udrželo Ukrajinu ve sféře svého vlivu. Rusko tak de facto platilo za Krym rozdíl mezi cenami surovin na světových trzích a při bilaterálních obchodech Ruska s Ukrajinou. Poté, co Janukovyč uprchl před povstáním na Majdanu do Ruska, využilo Rusko situace a Krym vojensky obsadilo, zrežírovalo plebiscit o odtržení od Ukrajiny a poloostrov anektovalo, již podruhé.
Je to především Rusko, které anexi Krymu považuje za „hotovou věc“. Z hlediska mezinárodního práva byla anexe Krymu nezákonná a v podstatě jí žádný skutečně významný stát na světě neuznává. Návrh českého prezidenta, aby mezinárodní společenství vzalo anexi Krymu jako „hotovou věc“ s dodatkem, že by Ukrajina od Ruska dostávala finanční náhradu formou dodávek plynu a ropy, je naprosto nereálný. Ukrajina s tímto názorem nesouhlasí otevřeně a vyjádřil se tak už i její prezident Petro Porošenko. Moskva se zatím k návrhu Zemana nevyjádřila, nicméně mlčení v tomto případě znamená nikoli souhlas, ale nesouhlas. Rusko považuje Krym za svá historická území a představa, že by za toto své „historické území“ mělo platit nějaké „výpalné“ či „anektovné“ je úsměvná.
Miloš Zeman svým návrhem přestřelil z mnoha důvodů. Jednak proto, že Československo jako předchůdce České republiky, má ve 20. století bolestné zkušenosti s jednáním „o nás bez nás“. Území Československa bylo nejprve zmrzačeno Německem, zbytek pak posléze Německem okupován. Po dvou desetiletích a po Pražském jaru1968 to byl právě SSSR, který náš stát vojensky obsadil podruhé, tentokrát na 21 let. Ani při okupaci Německem, ani při okupaci SSSR jsme ekonomicky nic podstatného nevytěžili. V padesátých letech bylo Československo dodavatelem uranové rudy do SSSR, za níž by nám USA platily doslova zlatem. Po sovětské okupaci v roce 1968 byly na našem území taktické jaderné zbraně. Po celou dobu bolševické éry jsme do SSSR dodávali potraviny a za plyn i ropu jsme platili. Je proto na pováženou, když vrcholný představitel našeho státu, jakým je prezident republiky, navrhuje „výměnný obchod“ se suverenitou a státními hranicemi mezi dvěma cizími státy. A právě proto považuji Zemanovo vystoupení v Radě Evropy za jeho největší zahraničně politickou chybu.
