Podle nařízení francouzské vlády už nemohou prodejci prodávat zboží bez nejmenší možné marže, a to 10%. Nařízení má podle vlády pomoci malým obchodníkům, kteří nejsou schopni konkurovat řetězcům.
Ve Francii začalo od února t. r. platit nové vládní nařízení. Podle něho nesmí být v obchodech prodáno žádné zboží s menší marží než 10%. Francouzská vláda doufá, že kvůli vyšším cenám pro konečné spotřebitele budou obchody víc platit svým dodavatelům z řad velkoobchodníků a ti zas zaplatí víc francouzským výrobcům potravin a nápojů. Organizace na ochranu práv spotřebitelů UFC Que Choisir vyjádřila obavy, že zákon nebude fungovat. Jeden z jejích analytiků Mathieu Escot tvrdí, že malé řetězce jako třeba Monoprix ceny nezvednou, protože jejich marže už jsou vyšší než 10 procent. A poznamenal, že žluté vesty ve velkých supermarketech a obchodech za městem, kde ceny půjdou nahoru, hodně nakupují. „Takže za změny zaplatí Francouzi s nejmenšími příjmy a malou kupní sílou,“ míní.
Výše uvedené analýze UFC nelze v zásadě nic vytknout. Vypadá to skutečně tak, že ve všech podobných případech „ochrany a regulace trhu“ na tuto regulaci doplatí nejchudší část populace. „Žluté vesty tak budou mít o důvod víc nenávidět francouzského prezidenta a jeho „vládu pro boháče“. Přitom Emmanuel Macron takto nikdy sám nevystupoval. Spíše se vlámával do myslí těch Francouzů, kteří jsou „postrašeni“ současnými klimatickými změnami, které liberální demokracie ztotožňují s „nedostatečnou ochranou životního prostředí“, díky zejména neustále se zvyšujícímu množství kysličníku uhličitého v atmosféře ze spalování fosilních paliv. Z toho důvodu chtěla Macronova vláda i zdražit pohonné hmoty, aby jejich spotřeba klesla.
Z dikce nového francouzského zákona tak, jak je prezentován v našich médiích, není jasné, jestli se zákaz prodeje zboží bez minimální 10% marže, vztahuje i na výprodeje. Nicméně, jedno je naprosto jisté. Na západě EU se daří regulaci trhu jako nikdy před tím. Ze stejného soudku je však i politika české levice. U nás se sice zatím nemanifestuje do podobných zhůvěřilostí, ale dějí se jiné. Nedávno jsem například zachytil vážné diskuse o tom, že by stejná operace na lidském těle měla stát stejně v jakékoliv české nemocnici. Stěžují si menší nemocnice, že ze zdravotního pojištění dostávají za stejnou operaci méně než nemocnice v Praze za stejný zákrok. Podle stejné logiky se za chvilku bude řešit, zda je správné, aby ceny v obchodech za stejné zboží měly být stále různé.
Po roce 1968 a pokusu o ekonomickou reformu bylo možné i v tehdejším Československu účtovat různé ceny za stejný produkt. Pamatuji si, jak se tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák rozčiloval, že stejné pivo nestojí všude stejně a že je třeba do cen „vnést pořádek“. Pořádek pak v cenách byl, jen toho zboží se jaksi tolik nedostávalo.
Podobnými kroky, jaké činí francouzská vláda, se tržní ekonomika – chcete-li kapitalismus – postupně vychyluje z racionality a rovnováhy a nemůže z principu reagovat na globální změny na trzích. Každá regulace má tak v sobě snahu něco udržet při životě z politických důvodů. A přitom existuje vynikající možnost, kterou každý stát má zcela ve svých rukách. Může „malé“ daňově podpořit, tj. něco v tom smyslu, co nyní navrhuje česká vláda pro drobné živnostníky. Ta francouzská chce ale evidentně něco jiného, zvýšit příjmy státu za každou cenu a „chránit malé“.
